Čas jen pro mě

S Hynkem jsme všechno plánovali – vystudovat, cestovat, najít si dobré místo a věnovat se kariéře, postavit dům a pak si pořídit rodinu. Všechno šlo jak po másle, až na tu rodinu.

Plány se nedaří

Měli jsme oba dobře placená zaměstnání a dobře našlápnutou kariéru, procestovali půl světa a nakonec se přestěhovali do vlastního domu na okraji Prahy. Ten jsme plánovali velkoryse, nechyběly dva prostorné dětské pokoje.

Uběhl rok, uběhly dva, tři a stále se mi nedařilo otěhotnět. Lékařka mě uklidňovala, že po třicítce je to bohužel normální, a doporučila zkusit umělé oplodnění. „Někdy je to v hlavě,“ usmála se na mě, „mám totiž spoustu případů žen, které se rozhodly pro IVF a ještě před začátkem léčby otěhotněly.“

Adoptujeme dítě

To bohužel nebyl náš případ. Tři cykly umělého oplodnění nevyšly. Třikrát naděje, která po pár týdnech skončila. Bylo nám osmatřicet a já jsem začala propadat zoufalství.

„Dášenko, vyřešíme to jinak. Vždyť je tolik dětí, které nemají rodinu. Zkusíme adopci,“ překvapil mě Hynek. Sice jsem o tom přemýšlela, ale pro tak důležitý životní krok musí být stoprocentně rozhodnutí oba.

Prošli jsme dlouhým procesem, kdy nás zkoumali psychologové. Bylo nám jasné, že vzhledem k věku máme šanci na starší dítě. Požadavky jsme si nedali žádné. „Kdo na nás vyjde, toho budeme mít rádi,“ usmál se Hynek.

Máme Tomáška!

Dva dny po mých čtyřicátých narozeninách jsme se dočkali! Čekal na nás skoro tříletý chlapeček – Tomášek. Nejdřív jsme za ním jezdili do kojeňáku, pak u nás několikrát zůstal přes noc. Bylo jasné, že Tomášek je zanedbaný a trochu opožděný. Matka se ho zřekla až v jeho dvou letech, po dětských domovech měla další čtyři děti, každé s jiným otcem. Řekli nám, že je alkoholička a příležitostná prostitutka a že Tomáška porodila doma.

Nic jsme vlastně ani nechtěli slyšet. Tady je nová startovní čára pro nás i pro Tomíka, od této chvíle patří k nám! Kdyby to ale bylo tak jednoduché, jak jsme si představovali…

Všechno je jinak

Tomášek celé noci proplakal. Naučit ho chodit na záchod nebo na nočník, to trvalo půl roku. Skoro nemluvil, občas byl agresivní. Ostatních dětí na dětském hřišti se bál nebo je pral. Věnovala jsem se mu celé dny. Hynek se z práce vracel pozdě, byl unavený, přesto se snažil si s Tomáškem hrát.

Objednali jsme se k dětské psycholožce. Ta diagnostikovala těžké ADHD a sklony k agresivnímu chování. „Musíte být důslední, zároveň z vás váš syn musí cítit lásku a oporu.“ To se lehce řekne, ale jak to udělat? Uvědomili jsme si, že netušíme, jakou genetickou zátěž si Tomík nese.

Nic o něm vlastně nevíme

Na doporučení psycholožky jsme ho dali do školky, to mu bylo čtyři a půl roku. Každé odpoledne jsem ho vyzvedávala se sevřeným žaludkem, co se zase dozvím. Ostatní děti se ho prý bály, protože je pořád něčím mlátil po hlavě. Do žádné činnosti ve školce se nezapojil. Jen náhodou mu učitelka sebrala pastelku těsně předtím, než s ní stihl píchnout Aničku do oka. Na Ondráška vylil teplý čaj, Terezku kousl do nohy.

„Co když má biologického otce násilníka, nebo dokonce vraha?“ přemýšlel Hynek. „Vždyť mi o tom dítěti nic nevíme!“

Co bude dál?

Místo do normální školy, nastoupil Tom do speciální – jak se dřív říkalo, do zvláštní. I tam ale bohužel od začátku „vynikal“, tedy agresivitou. Teď chodí do druhé třídy, je téměř nezvladatelný. V jednom záchvatu vzteku nepříčetně mlátil hračkami o sebe, až rozbil drahý vláček, ze schodů shodil Hynkův tablet a můj fén.

Hynek se doma objevuje čím dál méně, doneslo se ke mně, že se kolem něj točí mladičká asistentka. Je jen otázkou času, než přijde se žádostí o rozvod. A co já? To mám zůstat sama se zlým klukem, který mě prokazatelně nemá rád?