Čas jen pro mě

„Táta by mě zabil, kdyby se to dozvěděl,“ nešťastně řekl. Rozuměla jsem mu. Kombinace malé jihomoravské vesnice, táty–profesionálního vojáka a silně věřící katolické rodiny nedávala moc naděje na pochopení.

Tajný plán

Ani mě nepřekvapilo, když mě po maturitě poprosil, jestli bych mohla předstírat, že spolu chodíme. „Dášenko, až po prázdninách odjedeme do Prahy na vysokou, pak se jako později rozejdeme,“ vysvětloval mi svůj plán.

Oboje rodiče nebyli nijak překvapeni, prý jim bylo vždycky jasné, že se vzájemně přitahujeme. Domluvili jsme se, že se před nimi budeme držet za ruce a občas objímat, aby to vypadalo věrohodně.

První rok jsme bydleli každý na jiné koleji. Domů jsme moc nejezdili, jako studentka medicíny jsem nevěděla, kde mi hlava stojí. A Robert na právech měl spoustu učení. Pro něj bylo nejdůležitější, že jsme pro rodiče pár!

Budeme bydlet spolu

„Dáši, naši se diví, proč spolu nebydlíme,“ řekl mi když jsme složili všechny zkoušky za první ročník. „Co kdybychom si pronajali dvoupokojový byt? Nijak se přece nebudeme vzájemně omezovat a určitě budeme mít větší klid na učení.“ Znělo to logicky, tak jsme se začátkem září nastěhovali do komfortního bytu, na jehož nájem výrazně přispíval Robertům otec.

Zkraje to všechno vypadalo idylicky. Respektovali jsme své soukromí, Robert si tam často vodil svého přítele Davida. Bylo mi jasné, že celá ta bytová rošáda se uskutečnila vlastně jen kvůli tomu, aby mohli být co nejvíc spolu. Já jsem na kluky neměla moc čas, ani náladu, škola mi dávala zabrat. Občas jsem s někým chodila, ale nikdy to netrvalo déle než pár měsíců.

A pak mi přišel do cesty Michal. Čerstvě dostudovaný lékař, který právě nastoupil na internu do jedné pražské nemocnice. Zpočátku ten náš bytový čtyřúhelník docela fungoval. Postupně se ale Robertův David i můj Michal více méně přistěhovali. A v dvoupokojovém bytě začalo být trochu těsno.

Konec idylky

„Našel jsem nám pronájem,“ kategoricky jednou ráno oznámil Michal. „Já se potřebuju v klidu vyspat po nočních, Dáša příští rok dělá státnice, je zbytečné, abychom tu žili jako sardinky. A pro vás dva to taky bude lepší,“ usmál se na kluky.

„Vy jste se snad zbláznili!“ překvapeně vykřikl po chvíli ticha Robert. „A co já? Na mě jste nemysleli? Co řeknu doma?“ – „Roberte, uklidni se,“ odpověděla jsem. „Řekneš úplně normálně, že jsme se rozešli, že jsem si prostě našla někoho jiného. No a klidně vyprávěj, jak jsme zůstali kamarádi. Vždyť o nic nejde.“ – „Právě že jde!“ křičel na mě. „Na něčem jsme se domluvili! Já nemůžu říct tátovi, že bydlím s přítelem!“ – „Nežijeme ve středověku,“ reagoval Michal. „Tví rodiče to musí pochopit. Nejsi ani první, ani poslední, prostě patříš mezi čtyři procenta populace.“

Já jsem ta špatná!?

„Dášenko, cos to tomu Robertovi jen provedla?“ hořekovala máma, když jsem přijela domů. „Přišla sem jeho maminka a plakala.“ – „Mami, už si nerozumíme, rozešli jsme se. A já mám ráda někoho úplně jiného.“ – No, právě. Vždyť tys ho opustila! A bůhví kvůli komu. To tomu tvému Michalovi přijde normální přebrat tě klukovi, se kterým tolik let žiješ? Co jen to asi je za člověka! Jen aby takhle jednou neopustil tebe. Pak budeš litovat, ale bude pozdě!“

„Myslím si, Roberte, že bys to měl vašim říct,“ snažila jsem se ho přesvědčit. „Přece sis nemohl myslet, že to takhle zůstane napořád. Vlastně se ti uleví, nebudeš žít ve lži a ve strachu z prozrazení,“ domlouvala jsem mu. „A to ti nevadí, že oboje rodiče, příbuzní, kamarádi a známí, prostě všichni, si myslí, že jsem kdovíjaká mrcha, co ti zahýbala?!“

Nechtěl o tom ani slyšet. „A napadlo tě někdy, že to nemůže trvat věčně? Že třeba budu chtít děti?“ – „To by šlo zařídit,“ špitnul, „jen mě ale neopouštěj.“ Teprve teď jsem si uvědomila, jak je sobecký a zahleděný sám do sebe.

S pravdou ven

Nevěděla jsem, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodla, že řeknu pravdu našim. Nejdřív nevěřícně kroutili hlavou, než pochopili, že si nedělám legraci a že mluvím pravdu. „Zkazila sis tu u nás na vsi pověst,“ řekl táta. „A úplně zbytečně.“

Od té doby uteklo skoro patnáct let. S Michalem máme dva syny a naši ho mají moc rádi.

A Robert? Jeho rodičům se stejně doneslo, že je gay. Otec chvíli řádil, matka se šla vyzpovídat do kostela. Vyřešili to po svém, na syna nezanevřeli, ale o jeho orientaci nemluví, a to ani s ním.

Robert je dodnes přesvědčený, že za všechno můžu já. Kdybych se neodstěhovala, mohli jsme přece takhle „pěkně a spokojeně“ žít dál...