Čas jen pro mě

„Chu, chu, chúúú,“ ozýval se přerušovaný dech za dveřmi. Do naprosté tmy kolem mě hlasitě tikaly kuchyňské hodiny. Za pár minut se překulí půlnoc do nového dne. Opatrně jsem nadzvedla kryt kukátka a vyhlédla na chodbu. Svítilo se. Stál tam a s ironickým šklebem podivně máchal rukou. Ucukla jsem a chytila se za pusu, abych nevykřikla. Pohledem jsem zkontrolovala bezpečnostní řetěz na dveřích a couvala do obýváku. Zvedla jsem mobil a… pak si to rozmyslela. Než přijede policie, bude Arnošt pryč. Opět to bude slovo proti slovu. Vrátila jsem se do vyhřáté postele a přes hlavu si přehodila deku.

Slzy jako šnečí cestičky

Ráno jsem měla dveře posprejované vulgárními obrázky a nápisy, z nichž „kurva“ patřil ještě k těm mírnějším. Sousedé mě častovali nepříjemnými pohledy. Moje bývalá „láska“ totiž „výtvarně“ pojala také vchodové dveře domu i omítku.

„Paní Dano, vyřiďte si to nějak!“ zastavil mě dole správce našeho družstva. Slzy po tvářích mi tekly jako šnečí cestičky a vysolila jsem už po několikáté peníze na opravu.

Nebe/peklo

Na chlapy jsem měla od mládí smůlu. Když se před rokem objevil Arnošt, srdce mi zaplesalo: „Konečně!“ Po „hubených“ letech lásky, nastaly žně. Byl pozorný, laskavý, nosil mi kytky, drobné dárky a říkal „lásečko“. Poprvé jsem prožila romantickou dovolenou a užívala si skvělý sex. Byl nápaditý, náruživý a zároveň něžný. Měsíc po našem seznámení jsem mu dala klíč od mojí garsonky.

Byli jsme nádherně zamilovaný pár. Bohužel se moje kouzelná pohádka postupně měnila v peklo. Čím to, že jsem si nevšimla, (nebo snad ignorovala) signály, které mě mohly včas varovat?

Žádost o ruku

Jistě, pár věcí mi vadilo. Až doposud jsem žila sama, měla jsem svůj zaběhlý pořádek a teď jsem se musela „novému nájemníkovi“ v bytě trochu přizpůsobit. Ale dělala jsem to ráda. Jednou jsem měla přeorganizovanou moji (teď už naši) kuchyň. Mé oblíbené hrníčky skončily v popelnici, doprovázené Arnoštovými slovy: „Kýč jak bič.“ Jindy mi zmizely letní šaty bez ramínek: „Zbytečně v nich mužský provokuješ.“ „Kde se (cou), ehm, touláš? V práci končíš v pět a bude šest?“ Brala jsem to jako slova zamilovaného, který se mě nemůže doma dočkat.

Občas mě zašimral divný pocit, jako že se dusím, a když odjel na služební cestu, zhluboka jsem se nadechla – volnosti. Za pár dní se mi ale po něm stýskalo.

Přijel tehdy ze Slovenska, otevřel kufr a obřadně poklekl na jedno koleno. V krku jsem ucítila tuhý knedlík nehybný jako oblázek. Měla bych mít radost, ale jako bych prozřela. Cítila jsem, že je něco špatně. Otevřel plyšovou krabičku a v ní se blýskal prstýnek: „Vezmeš ni mě?“ Polilo mě horko. Usmála jsem se na něj, pohladila ho po hlavě a vypadlo ze mě: „Děkuju. Ale…,“ nejistě jsem zamrkala, „dej mi ještě trochu času na rozmyšlenou.“

Nadávky, rány, znásilnění

Zblednul. To, co následovalo, snad ani nedokážu popsat. Sesypala se na mě sprcha facek. Z úst, která mě až dosud oslovovala „lásečko“, se valily nadávky jako z nejšpinavější stoky. Pak mě bolestně podrazil nohy a… znásilnil mě. To bylo první spadlou kostkou domina, která odstartovala vše, co pak následovalo.

Když jsem se vzpamatovala, vyhodila jsem ho i s pár svršky, které si ke mně přinesl z bytu. Ne, to nebyl zkrat z mojí ani z jeho strany. Vyměnila jsem zámek, změnila si číslo mobilu, ale Arnošt se mě nehodlal vzdát. Cestou do práce i z práce na mě čekal, volal, bušil mi na dveře, sprejoval svoje výhružky a nenávist. Lekala jsem se už i vlastního stínu. Ale dokažte to, jak po mně chtěla policie. Arnošt to uměl skrývat. Nikdo ho u mých dveří nenachytal. Venku na mě vystartoval, jen když kolem nikdo nebyl. A nějaká slovní hádka před lidmi? No to je přece normální.

Mám důkaz

Moje šílenství se stupňovalo. Až jednou, před vchodem do mé práce jeho „pádné argumenty“ odneslo moje oko monoklem. Vím, že to zní hrozně, ale přesto se mi ulevilo. Byli u toho totiž svědci i kamerový záznam! Arnošt dostal soudní zákaz se ke mně vůbec přiblížit.

Můj obrovský strach z něj pomalu opadává, zvlášť po tom, co správce našeho domu Adam konečně pochopil, že nejsem to, co o mě vykřikovaly ty nasprejované nápisy. Teď vím, že mám v domě oporu a snad, možná… ale to nechci zatím předbíhat, i víc.