Rychlá svatba
Když nám Tomáš přivedl představit Denisu, můj muž jen tiše poznamenal: „Něco mi na ní nesedí.“ A já s ním souhlasila.
Pak přišlo oznámení o svatbě. Rychlé, náhlé, bez velkých řečí. „Musíme,“ řekl Tomáš a tvářil se přitom hrdinsky i provinile zároveň. Neptala jsem se na detaily; pořád jsem věřila, že je to jejich život, jejich zodpovědnost. A když se malá Emilka narodila ani ne pět měsíců po svatbě, jen jsem si ji vzala do náruče a do očí se mi nahrnuly slzy. Byla nádherná. Jemná, malinká, s tmavými vlásky po Tomášovi — aspoň jsem si to tenkrát myslela.
Neměla jsem v sobě jedinou výhradu. V tu chvíli jsem si říkala, že možná Denisu jednou přijmu, když už nám dala takový poklad. Jenže manželství mladých se začalo brzy drolit. Hádkám se nedalo vyhnout — slyšeli jsme je přes stěny, když k nám někdy přijeli na víkend.
Co by se vám ještě mohlo líbit
Příběh Jitky (48): Máma skoro celý život nevěděla, že má sestru-dvojče
Emilka není naše?!
Tomáš chodil jako bez života. Jednou večer, když seděl u nás v kuchyni a držel hrnek studeného čaje, se na mě a manžela podíval tak smutně, jak jsem ho nikdy neviděla. „Mami… Emilka není moje,“ řekl tiše. – „Jak to myslíš, není tvoje?“ zašeptala jsem. – „Já… já to věděl ještě před svatbou.“ „Proboha, Tomáši…“ – „Myslel jsem, že to zvládneme. Že to bude dobré. Že… ji budu mít rád jako vlastní.“
Mlčela jsem. A pak jsem vstala, obešla stůl, objala ho a cítila, jak se mi hrnou slzy. Protože já Emilku milovala. Opravdu. Z celého srdce. Byla moje vnučka, ať říká genetika co chce.
Tip na zajímavou knihu
Chce s ní odejít!
Denisa se v posledních měsících úplně uzavřela. A teď přišla slova, která mě bodla jako ledová čepel. „Odejdu,“ oznámila Tomáši. „A Emilka půjde se mnou. Uděláme DNA testy a budeš mít klid. Ty, i tvoji rodiče.“
„Nikdo nechce klid!“ rozkřikla jsem se, když mi to Tomáš doma převyprávěl. „Chceme ji! Emču! Ty přece…“ –„Já ji miluju, mami. Ale Denisa říká, že už ji neuvidím, když budu dělat problémy.“
Večer jsem seděla v obýváku a držela Emilčinu malou čepičku, kterou u nás zapomněli. Pach dětského šamponu mě zlomil. Byla jsem nešťastná tak, že se to nedalo popsat. Nešlo o krev, o biologií, o právní termíny — šlo o vztah, který se ve mně usadil a zapustil kořeny.
„Já ji nechci ztratit,“ šeptala jsem manželovi. – „Ani já ne,“ odpověděl.
A přesto jsme oba věděli, že moc toho nezmůžeme. Denisa má rozhodující slovo. A Tomáš, náš syn, je v pasti vlastních chyb i cizí tvrdosti.
Co by se vám ještě mohlo líbit
Příběh Kateřiny (59): Se ztrátou nevlastního vnuka se nemohu smířit
Pro mě je to vlastní vnučka
Dnes jsem seděla na lavičce na zahradě, kde si Emilka hrávala s bublifukem. A před očima se mi míhaly všechny ty chvíle — jak mi usínala na hrudi, jak se smála, když jsem jí foukala na nos, jak natahovala ručky, když jsem ji brala z kočárku.
„Neboj,“ zašeptala jsem do ticha, „já tě nepustím. Aspoň ne úplně.“ Nevím, jak to dopadne. Ale vím jedno — láska, kterou mám k dítěti, nezmizí jedním podpisem, jedním testem, jedním rozhodnutím. A pokud mám bojovat, budu bojovat tiše, srdcem.
Protože Emilka, ta už navždy zůstane kouskem mě.
