Čas jen pro mě

Bolí to, hrozně to bolí! Uvnitř cítím tlak a silnou bolest. Jak je to ponižující! Proč se to muselo stát zrovna mě? Zdeněk sedí vedle mě na posteli, a kdyby ta situace nebyla tak absurdní, snad mi ho bylo i líto. „Jak jsi mi to mohl udělat?“ vzlykám. – „Dáši, já za to přece nemůžu,“ tiše odpoví. „Asi jsem hříčka přírody. Já tě mám opravdu moc rád a chtěl jsem to překonat,“ pokračuje. „Udělám pro tebe všechno, jen mě prosím neopouštěj a neříkej to dětem!“

Šťastné začátky

Znali jsme se od mých sedmnácti let. Chodila jsem ještě na gympl, on už studoval prvním rokem vysokou ekonomickou. Od mých spolužáků i od svých vrstevníků se odlišoval. Byl nezvykle galantní a měl vytříbený vkus, to tedy v osmdesátých letech nebylo až tak běžné, navíc se módní oblečení těžce shánělo. Choval se ke mně jako k princezně, dlouho si nic nedovolil a první polibek byl víc než nesmělý.

Na první návštěvu Zdeněk přinesl nádherně vázaný pugét růží pro mámu a whisky pro tátu. Nezapomněl ani na sestru a potěšil ji tuzexovou čokoládou. Naši byli nadšení! „Dašo, ty máš štěstí, takový krásný kluk,“ rozplývala se máma. – „A tak slušně vychovaný a šikovný,“ říkal táta. O pět let mladší sestra Jana k němu vzhlížela se zamilovaným obdivem.

Zdeňkova maminka byla na mě neuvěřitelně milá. Zdeněk vyrůstal jen s ní, a tak jsem měla strach, že pro ni budu vetřelec. Od prvního okamžiku jsem si ji ale zamilovala.  

Manželská idylka

Když na to zpětně vzpomínám, byla to několikaletá idylka. Zdeněk dostudoval a získal místo v podniku zahraničního obchodu. Já jsem studovala pedagogickou fakultu a rok před ukončením jsme se vzali, protože Zdeněk měl šanci na byt, ale jen jako ženatý. Upřímně, samozřejmě mi to nevadilo, o svatbě jsme mluvili už dávno.

Marek se narodil dva roky po svatbě, Terezka o pět let později – to už bylo po revoluci. Zdeněk založil s kamarádem Petrem reklamní agenturu a postupně přicházely i peníze. Myslela jsem, že bych mohla být v agentuře užitečná, ale to byla naše první velká hádka.

„Dášo, to nedělá dobrotu, aby manželé pracovali spolu,“ rezolutně odmítl Zdeněk. – „Ale, Zdendo, proč máš platit někomu cizímu, když administrativu můžu klidně vyřizovat já,“ divila jsem se. – „Ne, buduj si vlastní kariéru, jednou bys mi to třeba vyčítala,“ řekl nesmlouvavě. „My to s Petrem zvládnem a zaměstnáme za pár peněz nějakou asistentku.“

Petra jsem zrovna nemusela, díval se mě pokaždé tak zvláště, jakoby vyčítavě, že jsem si řekla, že by to asi opravdu nebyl dobrý nápad pracovat ve firmě. Podřídila jsem se a nastoupila do školy přes ulici na poloviční úvazek.

Hrozný šok!

Ten den jsem pospíchala domů víc než jindy. Měli jsme desáté výročí svatby! Domluvila jsem se s kolegyní, že za mě vezme poslední hodinu. Chtěla jsem Zdendu překvapit. V poslední době jsme se nějak míjeli. Domů chodil pozdě, ještě pak doma vyřizoval spoustu věcí. Spát chodil dlouho po mně a vstával předtím, než jsem se probudila. Náš manželský život se vytratil. „Promiň jsem tak unavený,“ říkal. Já mu věřila, unaveně vypadal. Ale na děti si udělal čas vždycky, věnoval se jim celé víkendy.

Byl pátek, děti jsem odvezla k babičce, abychom po dlouhé době měli čas jen na sebe. Měla jsem v plánu slavnostně prostřít, zapálit svíčky a připravit dobrou večeři.

„Zdendo, ty jsi doma? Zdendo!“ Uviděla jsem jeho boty v předsíni. Myslela jsem, že přijde až za hodinu. Nevadí. Třeba mě chce taky překvapit, blesklo mi hlavou. Hodila jsem tašky do kuchyně a vyběhla po schodech nahoru.

Z ložnice se ozývaly tiché hlasy, až šepot. Udělalo se mi špatně. „On má milenku,“ blesklo mi hlavou. Co teď? To je jak ve špatném filmu! Pohybovala jsem se jako ve snu. Otevřela jsem dveře ložnice. Na ten obrázek do konce života nezapomenu! To se mi snad musí zdát?! Ne, to není pravda!!! V naší posteli ležel Zdeněk v objetí s Petrem!

Život ve lži

Pak už vím je to, že jsem nejdřív strašně křičela a plakala jak raněné zvíře, potom jsem omdlela. „Jdi ode mě, já tě nenávidím,“ vzlykala jsem. – „Já za to, Dášenko, opravdu nemůžu,“ tekly slzy pro změnu Zdeňkovi. – „Tys mě podvedl, celou dobu jsi mi lhal!“

„Nechtěl jsem si to přiznat. Myslel jsem, že to překonám. Ale když jsem potkal Petra, bylo to silnější než já. Věř mi. Mám tě moc rád a nechci o tebe a děti přijít,“ skoro šeptal. „Tebe mám rád, ty jsi moje jistota. Ale Petra miluju!“

Bylo to tak absurdní. Zdeněk plakal, prosil, sliboval… Nakonec ani já jsem nemohla připravit děti o skvělého tátu. Ale nechtěla jsem, aby se v našem domě roztahoval Petr! Uzavřeli jsme dohodu: zůstaneme na oko manželé, už kvůli dětem a klientům. Měla jsem jasnou podmínku. Petr nesmí vstoupit do našeho domu.

Tak začal můj život ve lži. Na první pohled jsme fungovali jako dokonalé manželství a ještě dokonalejší rodina. Společně jsme drželi Vánoce, slavili svátky, narozeniny, trávili dovolené, navštěvovali naše rodiny a chodili mezi přátele. A Zdeněk se několikrát týdně zdržel v práci – to bylo vysvětlení pro děti – a čas od času „jel na služební cestu“. Pochopitelně s Petrem. Já jsem si občas povyrazila s kamarádkami, občas si na krátkou dobu našla nějakého přítele.

Už to trvá skoro čtvrt století. Mezitím vyrostly děti, vystudovaly, Marek se oženil a brzy budeme mít první vnouče. A my pořád ze zvyku hrajeme ten dokonalý pár. Vůbec nevím, jestli jsem tenkrát udělala dobře, když jsem na dohodu přistoupila. Nerozbila jsem rodinu, ale ten osudný den jsem rezignovala na vlastní život…