Čas jen pro mě

„Fúúú, fúúú,“ čechral mi vlasy svěží vítr od moře. Stála jsem na přídi obrovské lodě a vdechovala omamný slaný vzduch. Za pevně sevřenými víčky jsem celým tělem vnímala houpající se pohyby ve vlnách. „Uvííí,“ zaskřípaly brzdy, vlak drcnul a já se probudila v lehátkovém kupé. „Jasně,“ v duchu jsem se smála svému krásnému snění, „já bych, při mém štěstí, nastoupila tak akorát na Titanic.“ Můj životní sen plavit se na zaoceánském parníku prožívám mnoho let a skutečně bohužel jen ve spánku.

Byla jsem prostě naivka

Mám dospělého syna Toma. S jeho otcem jsme se nevzali, byl už totiž ženatý. Když náš vztah přestal být jen hrou, zvedl z mého přístavu kotvy. Veškerou lásku a pohlazení jsem věnovala Tomovi, na nikoho dalšího už v mém srdci nezbylo místo. „Spálila ses vlastní vinou, a teď už musíš být rozumná,“ říkala jsem si se zaťatými pěstmi. Přece jsem věděla, že má manželku. Ale ty jeho chlácholivé řečičky, že si s ní nerozumí… Jak jsem mohla být tak naivní?

Štěstí mi proplulo mezi prsty

Teď jsem sice rozumná, k mužským nedůvěřivá, a sama! Roky běžely. Podivný zlom jsem cítila po čtyřicítce. „Pomalu ale jistě odkvétám,“ vzdychla jsem si párkrát v pokoji, když Tom mizel někam randit. „Všechno krásné už mám za sebou,“ trochu jsem se litovala, „a nic. Neprožila jsem skoro vůbec nic. S malým Tomášem jsme kdysi dávno brázdili tak akorát Máchovo jezero ze Starých Splavů do Doks a zpátky.“

Tajemství a šokující překvapení

Blížily se moje pětačtyřicátiny a Tom dělal kolem oslav tajnosti. V duchu jsem si říkala: „Že by přece jen plavba lodí?“ V den „D“ mi syn se svojí přítelkyní Emmou při slavnostním obědě předávali bleděmodrou obálku s bílými mráčky. „Mami, neotevírej to! Je to překvapení,“ žadonily děti a byly očividně napjaté stejně jako já. Nasedli jsme do auta, Tom mi sundal z krku šátek a zavázal mi oči. „Vydrž to, mami, prosím…,“ napomínal mě, když jsem si nervózně sahala na oči.

„No, plavba po moři to asi nebude,“ bylo mi jasné, „ale lodě s kajutou brázdí i naše řeky.“ Asi po půl hodině zastavil, vzal mě kolem ramen a vedl travou. „Páni,“ našlapovala jsem opatrně jako čáp, abych nešlápla do vody. Tom mě vzal za ruku a položil mi ji na něco proutěného. Okamžitě jsem si druhou rukou strhla šátek a… podlomila se mi kolena.

Tak tohle ne! Mám závratě

Křečovitě jsem se držela proutěného koše balonu. „Proboha,“ sevřel se mi strachy žaludek. Nebyla jsem schopna ze sebe vydat ani hlásku. Všichni si mysleli, že je to ohromením. Bylo, ale hrůzou! Copak Tom neví, že se bojím výšek? Vždyť jsem s ním nikdy nevylezla ani na tu Jarmilinu skálu na Mácháči a na Petřínskou rozhlednu v Praze se vyšplhal s kamarádem.

Na dně koše se mi třásla kolena. Plamen, který plnil kupoli horkým vzduchem, vydával obrovský hukot. Koš se nebezpečně rozhoupal a stoupali jsme. Zbělala jsem. Instinktivně jsem se jako klíště chytla muže, který balon ovládal. Mraky na obloze se nebezpečně blížily. „Já, já, já…,“ koktala jsem, „mám závratě, bojím se výšek“. Vousatý padesátník se usmál: „Tak to se těm našim dětem moc nepovedlo?“ „Jakým dětem?“ „Emmě a Tomovi. Jsem Vašek, táta dívky vašeho syna.“ Oči jsem upírala na dno koše, abych neviděla dolů. „Snila jsem po pocitu volnosti, ale na vodě, ach ten Tom…,“ proklela jsem ho v duchu. Jako každý chlap mě poslouchal jen na půl ucha. Mraky ano, ale nad vodou.

Dvojitá svatba

Václav mě celou dobu držel pevně kolem pasu. Co všechno povídal, si už nepamatuji, a ani to, co jsem mu na sebe prozradila já. Vzpomínám si jen, že když jsme přistáli na pevnou zem, věděla jsem, že s tímhle chlapem bych překonala snad všechno na světě.

Tím pravým dárkem pro mě tehdy nebyl let balonem, ale přímo „nebeské“ setkání s Václavem. Na první výročí tohoto „dárku“ jsem zařizovala první a hned dvojitou svatbu. Vzali jsme to z jedné vody načisto – Tom s Emmou a já s Václavem.