Čas jen pro mě

„Nech toho! Praděda Vašek se musí obracet v hrobě,“ vzdychali naši, když jsem falešně vybrnkávala na klavír Beethovenovu skladbičku ‚Pro Elišku‘. Praděda pocházel ze Šumavy. Na počátku dvacátého století byly kopce, kam jezdíme v zimě lyžovat, svědky úplně jiného života než dnes.

Odlesk lepšího života

Prababička Růžena se provdala do chalupy pod lesem snad z lásky. Vašek Jedlička byl štramák s hlubokýma očima jako blankytné nebe, které se pořád smály. Na tu dobu by se o něm dalo říct, že byl světák. Na horách byla práce jen v lese, a i té bylo poskromnu, tak se spousta šumavských kluků učila hrát třeba na trumpetu nebo heligonku. Právě odtud se rekrutovali muzikanti, kteří s cirkusy objížděli téměř celou Evropu. Děvčata v nich viděla odlesk dálek i možnost lepšího života. Časně z jara se chlapi sebrali, zmizeli za prací a vraceli se až na sklonku roku. Doma pak většinou „zaseli“ na nového potomka, aby žena neměla čas na stesk či neplechu, a zase zvedli kotvy.

A byla svatba

Ale zpátky k pradědovi. Bylo mu třiadvacet, když po první štaci okouzlil tehdy sotva osmnáctiletou Růženku. Přivezl jí kašmírový šátek, domů do chalupy pěknou sumičku peněz, takže mohli opravit děravou střechu a dole v železnobrodském kostele Panny Marie jim požehnal pan farář. Vašek si od formana vypůjčil povoz tažený jedním opentleným valachem a přivezl si nevěstu s malovanou truhlou, pruhovanou duchnou a pár „ženskými“ poklady domů.

Další štace

Přehouply se Vánoce, Nový rok, Vašek sháněl po okolí muzikanty na další štaci a Růžence se poprvé kulatilo bříško. „Venoušku,“ kousla se do rtu, aby neplakala, když poprvé odjížděl. „Růžo,“ štípnul ji zvesela do tváře, „horalky nebrečej. Než se naděješ, jsem zpátky.“ Poplácal se po brašně: „Koupíme krávu, vyplatíme bratra a chalupa bude jen naše.“ Naposledy stisknul ženu kolem pasu, dal jí pusu a zatroubil tuš na rozloučenou. To už Růža s Vaškovou mátí po boku viděla, jak se na obzoru, tam, kde se scházely pěšinky z okolních chalup, srocují muzikanti na společnou cestu. Jen co zabočil za lípu na rozcestí, Růžence tekly po tvářích slzy jako hrachy. „Pojď domů, holka,“ vzala ji kolem ramen tchyně, „tak to tady na horách chodí.“

S cirkusem projezdil svět

Pak přicházely, i když ne moc často, pohledy a dopisy z dalekých měst. A to byla teprve sláva! Ženský z blízkých i vzdálených chalup si je ukazovaly, chlubily se s nimi a chránily je jako ten nejcennější poklad. „Dotýkat se obrázku Mnichova, nebo dokonce i Říma a krasopisně vymalovaných pozdravů od Venouška bylo, jako bych tam v té dálce byla alespoň na chviličku s ním,“ prozrazovala po letech Růženka. Vaška a jeho kamarády si najímal světoznámý cirkus Kludský. V té době v největším lesku a plné slávě jezdil až v padesáti pronajatých vagonech, kde bylo veškeré cirkusové příslušenství, na 150 cvičených zvířat včetně čtyřiadvaceti slonů a samozřejmě i velkého hudebního ansámblu, kde bylo zastoupeno hodně šumavských kluků. Brázdili tak společně staré evropské trasy přes Německo, Rakousko, a pak dolů na jih k Maďarům, Rumunům, Srbům, Chorvatům až po Itálii.

Narodil se další trumpeťák

Zatímco si chlapi „užívali“ velkého světa, na Růžu přišla v srpnu „její hodinka“. Po dlouhém, bolestivém porodu, jako by miminko tušilo, že ho venku nečeká žádný med, přišel na svět Lojzík. Ač měla Růženka Václava hodně ráda a stýskalo se jí po něm sebevíc, v době, kdy se dral na svět jejich prvorozený, ho proklínala. „Ty, ty…,“ bála se rouhat, „užíváš si někde v tramtárii a mě tu necháváš v té hrůze samotnou. Už nikdy, NIKDY, tě k sobě nepustím.“ Panímáma jí vlhkým hadrem otírala zpocené čelo a vlhčila suché rty. Když se konečně miminko rozeřvalo, až se ozvěna jeho hlasu odrážela od okolních lesů, tchyně se s úlevou usmála: „No, to je síla! To je dech.“ „Narodil se nám další trumpeťák!“ komentovala to dojatě porodní bába. „Jen to ne,“ špitla vysíleně prvorodička.

Růžo moje zlatá!

Lojzíkovi byly tři měsíce, když se otevřely dveře a konečně uviděl tátu. Malý z toho pochopitelně neměl rozum, toho cizího chlapa neznal a křičel, co mu hrdlo stačilo. To Vaškovi, novopečenému tatínkovi, se sevřel krk, nečekaný nával emocí mu nedovolil normálně promluvit. „Růženko, děkuju ti,“ zajódloval a synka nemotorně zvedl do výšky. Růža za ten čtvrtrok pochopitelně zapomněla, co si v duchu při porodu přísahala a večer, pod duchnou, kterou si přivezla po svatbě, byla zase tou nejšťastnější ženskou z celé Šumavy.

Lojzík, Frantík, Kája, Maruška a Eva

Vašek, výborný trumpetista, po pár letech povýšil na kapelníka. Už to byl on, kdo přes zimu dával dohromady „kluky“ a sháněl jim nové štace nejen s Kludskými, ale i s jinými cirkusy. Rok co rok odjížděl a léto co léto přicházeli na svět noví Jedličkovi. Frantík, Kája, Ondřej, Maruška a Eva (moje babička). „Ježišmarjá, Růžo, taková hříšnice! Jak chceš to neviňátko pojmenovat – Eva?“ pokřižovala se panímáma, když slyšela jméno své poslední vnučky. Oddechla si, až když dala v kostele sloužit mši.

Toulavé boty

Na horách byli hodně pobožní, vždyť víra byla často to jediné, co jim pomohlo překonat těžké rány osudu. Když Kája umíral doma na spálu a Frantovi přerazil padající strom nohu, dirigoval Vašek někde v dálavách orchestr. Na všechnu tu bolest byla Růža sama. Zvládla to. Nic jiného jí také nezbývalo.

Krávu, dokonce i ovce z Václavova honoráře koupili. Vašek poznal svět, měl spoustu známých, ale rodina…? „Toulavé boty“ nikdy nesundal.