Čas jen pro mě

„Chudinky,“ vzdychla jsem občas nad kolegyněmi z práce, které očima popostrkovaly velkou ručičku na nástěnných hodinách v kanceláři. Jen poskočila ke dvanáctce a bylo konečně pět odpoledne, vypnuly počítače a z lodiček (předepsaných k dress codu) přeskočily do pohodlných bot. A alou do školek, škol a potravin, ulovit něco pro potěr a manžílka k večeři.

Práce na prvním místě

Já jsem se protáhla, kávovar mi vykouzlil voňavé cappuccino a v naprostém klidu dodělala jsem rozdělanou práci. Nikam jsem nespěchala. Nadřízení to pochopitelně náležitě ocenili. Z open space, kde nás sedělo dvacet, jsem se stěhovala do trochu intimnějších prostor, časem jsem skončila ve vlastním „kamrlíku“. A u nás platilo: čím menší kancelář – tím větší plat. Nestěžovala jsem si.

Bolavé srdce? Už nikdy!

Muži z mého života nikdy úplně nevymizeli, ale „odsud až posud“, držela jsem si jistý odstup. Podobně jako kdysi zpívala Yvonne Přenosilová: „Mám boty proti lásce. Ty chrání paní svou, ty boty vždycky jsou a všechno hezké pošlapou…“ Raději, než znova prožít ten střemhlavý pád až na samé dno duše, své city jsem držela na uzdě. Hodně nešťastnou lásku, zradu a zklamání jsem si prožila jako náctiletá a zapřísahala se, že „tohle už nikdy!“

Pánové po mém boku mě doprovázeli na recepce, do divadel a sem tam i do některého lepšího hotelu. Ke mně domů NIKDY! Většině z nich se rýsoval světlejší kroužek na prsteníčku od snubáku, který se momentálně krčil někde v peněžence.

Charisma divného patrona

Před dvěma lety náš podnik „zeštíhloval“ (jak se říká vyhazovům) a „fúzoval“ neboli se sloučil s jiným podobně zaměřeným. Kancelářička mi zůstala s tím, že musím „zalovit v hlubších vodách našeho podnikání“ a najít nová odbytiště a spojence.

Hned na první akci, od níž jsem si slibovala naději na úspěch, se TO stalo. Dodnes to nechápu. Vysoký, urostlý padesátník s malým bříškem neměl oblek jak ze žurnálu, a když ležérně přehodil nohu přes nohu, do očí mě přímo bila jedna ponožka černá a druhá hnědá. Bylo v něm něco, co mě provokovalo. „Sakra!“ Zlobila jsem se sama na sebe, když můj pohled stále klouzal jeho směrem. „Jasně, chybí mu knoflíček u krku,“ utěšovala jsem svoji nestoudnou zvědavost, „to bude ono.“ Silou vůle jsem se snažila dívat jinam.

„Tamaro,“ vzal mě za loket náš ředitel a vedl jako loutku k onomu zvláštnímu patronovi, „to je Dalibor. Měli byste teď být spolu častěji ve styku.“ „Ve styku?!“ vyprskla jsem smíchy, ale pochopitelně decentně v duchu. „Ehmm, pracovně,“ dodal ředitel, když viděl, že mi zrudly tváře.

Vdovec a dokonce děda

Dalibor mi podal ruku, do níž se ta moje schovala, jako miminko do zavinovačky. Ucukla jsem. Znáte ten pocit, když vámi dotekem s někým jiným projede rána jako elektrickým proudem. „No né, vy jste ale nabitá,“ zatřepal rukou i Dalibor.

Hovor o práci nějak přirozeně sklouzl k povídání o životě. Dalibor byl už pár let vdovec. (Odtud to pomačkané sako, nepřišitý knoflík a různobarevné ponožky.) Co vdovec, on byl i děda! Jeho dcera nedávno přivedla na svět holčičku.

Teče mi do bot

Přeskočím jen pár dní – ano ani ne týden! Moje „Boty proti lásce“ byly děravé. Teklo do nich ze všech stran. O víkendu jsem chlapovi s obrovským charismatem, který převálcoval veškerá má předsevzetí, přišívala knoflíky a pekla kuře v jeho troubě. (Žádná excelentní kuchařka jsem nebyla. Vařit sobě? Udržovala jsem si přece postavu!)

Navštívili jsme jeho dceru s tím rozkošným voňavým uzlíčkem. Poprvé v životě jsem chovala novorozeně. Přímo bytostně jsem cítila, jak ve mně někde uvnitř pukají obruče, které až do teď svazovaly moje city. Brečela jsem dojetím jako malá holka. Sama jsem neměla šanci tohle prožívat, proto jsem se na kolegyně „svázané“ s dětmi dřív (teď už vím, že vlastně obranně) dívala spatra.

Žádost o ruku

Rok jsme bydleli každý zvlášť, ale spolu jsme byli téměř denně. Daliborova dcera Eva dodělávala školu a na zkoušky potřebovala, aby jí malou někdo pohlídal. Já „ve své práci tak nepostradatelná“ jsem si brala volno.

Oslava Eviných státnic proběhla doma – v rodinném kruhu, do kterého jsem vplula naprosto přirozeně. Eva rozbalila dárky od příbuzných a kamarádů a vedle kytice uprostřed stolu zůstala malá sametová krabička. Dalibor ji otevřel a před všemi přítomnými se mě zeptal: „Tamaro, vezmeš si mě?“

Už nejsem slečna :-)

V šoku jsem chvíli nedokázala odpovědět. „Teď v padesáti? Nebudeme směšní?“

Už rok nejsem „slečna“ ale „paní“. Mám rodinu – muže, dceru i vnučku. A přiznávám, dojde-li v podniku k dalšímu „zeštíhlování“, které by mohlo padnout i na mne, nebude to pro mě žádná katastrofa.