Čas jen pro mě

Dům na samotě

 „Jen jedni sousedi, Eli,“ opakoval Viktor nadšeně. „A ti jsou skoro sto metrů daleko. Co by se mohlo pokazit?“

Dnes už bych na toto téma dokázala napsat celou knihu.

První letní dny, kdy jsme se nastěhovali, byly krásné. Naše zahrada se zelenala, večery voněly po šiškách z lesů kolem, do vesnice to bylo kousek pěšky. Až na to, že jednou v noci se ze tmy ozvalo burácení hudby. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký jednorázový mejdan.

Jenže on nebyl.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Ivy (52): Můj polský sen – a jeho konec

Tady se žije!

Každý víkend. Bez ohledu na roční dobu, prázdniny. Někdy i v pracovní den. A co bylo horší – nešlo jen o muziku. Bouchání dveří, hysterický smích, křik, někdy snad i hádky. Po třetí probdělé noci jsem se rozhodla jít to řešit.

Stála jsem pod jejich terasou, zpocená nervozitou, oblečená v mikině přes pyžamo. Zazvonila jsem. Chvíli nic. Zazvonila jsem ještě jednou. Pak se objevil soused – takový pan „Já si tu dělám, co chci“.

„Prosím vás, mohli byste ztišit tu hudbu? Máme zítra oba práci…“ řekla jsem co nejklidněji. Zasmál se. Opravdu se mi vysmál do očí. – „Tohle je vesnice, paninko,“ prohlásil povýšeně. „Tady se žije.“

„I my bychom chtěli žít,“ řekla jsem. Ale on už odešel. 

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Evy (52): Kamarádka mě okradla

Arogance na druhou

Po pár týdnech jsme se s Viktorem pokusili o domluvu ještě několikrát. Vždy skončila stejně. Jednou nám dokonce soused zavřel dveře před nosem. Podruhé nám naznačil, že jestli chceme ticho, máme si „...koupit byt v Praze, jako ostatní citlivky“.

A pak začaly naschvály.

Mizely nám balíky od dopravců, které nám po dohodě nechávali před brankou. Sousedka nám sprostě vynadala, protože „její kočka se lekla našeho auta“. Jednou v noci nám někdo hodil do zahrady vajíčka. „To dělají děti,“ řekl soused s úšklebkem, když jsme se ho ptali.

Jenže oni děti žádné neměli. My jsme děti plánovali, ale začali jsme se bát přivést je sem.

Tip na knihu

Paige, mladá žena s uměleckými ambicemi, se snaží vyrovnat s minulostí, která ji tíží – s matkou, jež ji opustila, i vlastními nejistotami. Když se sama stane mámou, její strach, že selže, ji nutí hledat odpovědi na otázky o své identitě i o tom, jak správně naplnit svou mateřskou roli. Pomyslně se vydává na cestu za odpuštěním, láskou a pochopením sebe sama i druhých. Jodi Picoultová s citlivostí a hlubokým vhledem, které jsou pro ni typické, zkoumá témata, jež se dotknou každého, kdo někdy pochyboval o svých schopnostech, ale přesto hledal sílu nevzdat se a pokračovat. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Obecní úřad, který mlčí

Když jsme šli poprvé na obecní úřad, byla jsem plná naděje. Že se někdo zastane slušných lidí, že nám někdo pomůže. „Jsme rádi, že jste přišli,“ řekla úřednice. „Máme na ně už několik stížností. Ale…“ To ale zůstalo viset ve vzduchu. 

Ukázalo se, že sousedův bratranec „něco dělá“ na stavebním odboru. A že se obec nechce pouštět do konfliktů.

Podruhé už nás tam vítali méně nadšeně. Potřetí nám doporučili, že by bylo nejlepší „zkusit najít společnou řeč“.

Chtělo se mi křičet. Místo toho jsem se jen nadechla a vyšla ven.

Stěhování? My?

A tak tu sedím. Je listopad a já koukám z okna našeho krásného obýváku na zahradu, kterou jsme budovali s láskou. Miluju ten dům. Miluju, jak tu ráno voní káva. Miluju ticho… když zrovna je.

Viktor vejde do místnosti, sedne si proti mně a řekne potichu:

„Eli… možná bychom měli začít uvažovat o stěhování.“ – Ta věta mě zasáhne jako rána do hrudi. Já nechci pryč. Nechci vzdát to, na co jsme tak dlouho čekali. Ale zároveň cítím, jak se mi do očí derou slzy. Protože přesně tohle jsem poslední měsíce cítila, ale bála jsem se to nahlas přiznat. „Já vím,“ odpovím tiše. „Taky o tom přemýšlím.“

Možná je to konec jednoho snu. Možná začátek nového. Jsem totiž třetí měsíc těhotná.