Čas jen pro mě

K herectví se prý dostala náhodou. Pracovala jako sekretářka v Divadle Vlasty Buriana, který ji narychlo obsadil do role úřednice, když mu jiná herečka nemohla odehrát přestavení. Přestože se Věra trémou přeříkávala a zapomínala text, publikum nadšením tleskalo. Tahle trochu bláznivá holka se jim líbila.

Zlobivá holka

Narodila se 21. září 1913 v malé vesničce Sukorady u Jičína do rodiny středoškolského profesora. Pak rodina přesídlila do Plzně. Podle vzpomínek tehdejších spolužáků měla Věra ztřeštěné nápady a svérázný smysl pro humor. Ve škole se to občas neobešlo bez větších či menších kázeňských problémů. Z gymnázia v Plzni však nakonec raději sama odešla, údajně nechtěla dělat ostudu tatínkovi, který byl členem tamního profesorského sboru.

Zakotvila na obchodní akademii, kde i odmaturovala. Už během studií se zúčastnila tehdejší plzeňské soutěže krásy a zvítězila. Nebylo jí ani dvacet, když zamířila do Prahy, kde jí strýc sehnal místo sekretářky v Divadle Vlasty Buriana.

Komik v sukních

Burian měl čich na talenty a tušil, že tahle okatá blondýna by mohla stát na jevišti. To se stalo, když onemocněla herečka představující úřednici v komedii Gustava Davise Mušketýři z katakomb. Věra poprvé okusila potlesk diváků. Druhý den jí Vlasta Burian změnil smlouvu – a tak se divadelní sekretářka proměnila v herečku.

Zatímco kritici pro ni neměli žádné slovo uznání a snad každou její roli doslova rozcupovali, diváci ji milovali. Věděli, že s ní na jeviště přijde osobitý humor a že věčně roztěkaná a popletená mladá žena je zárukou dobré nálady. Ne nadarmo jí říkali „komik v sukních“.

Objevil ji film

Dívky s vizáží diblíka si brzy všimli i filmoví tvůrci. Poprvé si Věra zahrála menší roli už v roce 1933 v romantickém dramatu V tom domečku pod Emauzy pod režijní taktovkou Otty Kantůrka. Většinu snímků však natočila s režisérem Vladimírem Slavínským (například Vdavky Nanynky Kulichovy, Tři muži ve sněhu nebo Falešná kočička).

Hereckou příležitost jí dal také Martin Frič v komedii Mravnost nade vše a ve filmu Švadlenka.

Věra šla z role do role a scenáristé pro ni začali psát postavy tak, aby jí přímo seděly na tělo. V té době se provdala a do zahraničí odešla slavná komediální herečka Anny Ondráková a Věra tak „postoupila“ na její místo.

Prošla s čistým štítem

Po nacistické okupaci Věra nechtěla následovat své kolegy a kolegyně, kteří hráli v německých filmech. V roce 1941 se provdala za architekta Josefa Pálku a hereckou činnost ukončila s tím, že se chce starat o manžela a založit rodinu.

„Němci si přáli, abych hrála v německých filmech, což jsem pochopitelně nechtěla. Tak to nakonec vyřešil můj manžel, který řekl: Ne, když jsi vdaná, nemusíš hrát vůbec. A tak jsem už od roku 1942 nehrála v ničem,“ vzpomínala herečka.

Děti bohužel nepřišly, ale Věra Ferbasová prošla válečnými roky s čistým štítem – což mnohé její kolegyně říct nemohly.

Těžké roky

Poválečná atmosféra už jí jako hvězdě třicátých let moc nepřála. Noblesní žena rozhodně nebyla prototypem dojiček nebo továrních dělnic. Chvíli hrála ve Vesnickém divadle, ale byla z něj v roce 1948 propuštěna.

Josef Pálka se přátelil s vídeňským Čechem Josef Pojarem, jehož dceři Ferbasová šla roku 1946 za kmotru. Pálka byl v hledáčku komunistické policie, která ho brzy po únoru 1948 zatkla. Až do roku 1952 byl vězněn v Jáchymově. Odsouzení se nevyhnula ani Ferbasová, která byla převezena do tábora nucených prací ve Valdicích, kde strávila dva roky. Manželům přitížilo i členství v národně socialistické straně. Po propuštění našla místo jen jako dělnice v pražském podniku Kablo Hostivař.

Když vyšel Pálka na svobodu, museli oba opustit Prahu. Nějakou dobu žili v místě Věřina rodiště v Sukoradech. Po celou dobu je sledovala StB. Začátkem 60. let se konečně vrátili do Prahy a koupili si dům v Ládví, kde žili se psem Hafíkem a kocourem Rumcajsem.

Smutný konec

Na předválečnou slávu už herečka nikdy nenavázala. Od konce 50. let se Ferbasová opět objevuje v menších rolích, například v pohádce Dařbuján a Pandrhola. Na prknech Činoherního klubu pak vystupovala v roli slečny Moisseové v Penzionu po svobodné pány.

Posledním filmem, který natočila, byl Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje (1974 ), kde ztvárnila tetičku hlavního hrdiny v podání Luďka Soboty.

V té době řešila velké osobní problémy. Roku 1973 zemřel Josef Pálka a Věra nebyla schopná se starat o provoz domu. Navíc nerozuměla finančním záležitostem, o které se do té doby staral Pálka, a údajně naletěla i několika podvodníkům, až nakonec o dům přišla a konec života strávila v malé garsonce v Krči. Potýkala se také se zdravotními obtížemi.

Prvorepubliková hvězda zemřela v zapomnění ve věku nedožitých třiašedesáti let. Sousedi si všimli, že ji dlouho neviděli. 4. srpna 1976 byla ve svém bytě nalezena mrtvá. K úmrtí došlo zřejmě o den dřív, tedy 3. srpna.

Tak smutný konec si prvorepubliková diva určitě nezasloužila.