Čas jen pro mě

O herectví jako o svém povolání přitom původně nepřemýšlela. Plynně se domluvila německy, anglicky, francouzsky a rusky a studovala filozofickou fakultu. Život v zámožné rodině jí umožnil věnovat se různým zálibám. Bavilo ji hrát na klavír i jezdit na koni, soukromě studovala tanec a herectví.

Dívka z dobré rodiny

Natálie Hodáčová se narodila 27. února 1912 do rodiny politika Františka Hodáče a jeho ženy Adély. Ona i její starší bratr Ivan byli obklopení lidmi z intelektuálního i uměleckého prostředí.

Maminka Adéla byla malířka, která studovala u Antonína Slavíčka. Za svobodna nosila příjmení Gollová – otec František Goll byl významný český historik. Příjmení Gollová si jako pseudonym později vzala i Nataša. Mimo jiné i proto, že nebylo vhodné používat Hodáčová vzhledem k politické angažovanosti otce.

Věra Ferbasová (†62): Filmová naivka s těžkým osudem

Manželství Hodáčových bylo poznamenáno aférou Františka Hodáče s vdanou herečkou Andulou Sedláčkovou. Vztah nezůstal bez následků a v době, kdy sourozenci Ivan a Nataša procházeli pubertou, přišla na svět jejich nevlastní sestra a později také herečka Marcella Sedláčková.

Talentovaná herečka

Studium scénického tance a herectví ji jako dvacetiletou přivedlo do tanečního souboru a pak do divadla v Olomouci. Před druhou světovou válkou byla v angažmá v Divadle na Vinohradech. Po osvobození hrála v Městských divadlech pražských.

Nepochybný komediální talent Nataša naplno rozvinula na filmovém plátně. Hned první film Eva tropí hlouposti jí v roce 1936 přinesl obrovskou popularitu. Po boku Oldřicha Nového si zahrála v komediích Kristián, Hotel Modrá hvězda nebo Roztomilý člověk.

Oldřich Nový: (†83): Prvorepublikový gentleman

Ztvárnění křehké a romantické Helenky v Pohádce máje ukázalo, že Nataša má mnohem širší herecký záběr.

Životní lásky

Na partnery Nataša moc štěstí neměla. Když ve dvaceti odjela s tanečním souborem do Paříže, potkala v ateliéru malíře Josefa Šímy básníka Tristana Tzaru. O šestnáct let starší (a ženatý) umělec byl její největší láskou. Přestože milostný románek trval jen pár měsíců a Nataša se potom vrátila do Prahy, zůstali přáteli a stýkali až do roku 1948, než se pevně uzavřela vrata železné opony.

Tři roky udržovala vztah s hereckým kolegou Františkem Vnoučkem – ten však (nejen) před ní tajil homosexualitu. Kromě toho na ni hodně žárlil. Shoda mezi nimi nebyla ani v pohledu na okolní svět. Vnouček byl totiž zarytý komunista.

Hana Vítová (†73): Tragický osud Nočního motýla

Za války se Gollová zamilovala do Wilhelma Söhnela. Tento Němec pocházející z Ostravy byl zástupcem říšského protektora v Českomoravském filmovém ústředí a ředitelem barrandovských ateliérů. Tedy člověk, který měl pod palcem tehdejší český film. Když se poprvé setkali, Söhnel měl poměr s Adinou Mandlovou.

Nataša jí Söhnela přebrala a přes výhrady rodiny a přátel spolu začali žít. Přestože Söhnel nepatřil mezi fanatické nacisty a i díky němu se po dobu protektorátu natáčely české filmy, Gollové jejich partnerství po válce uškodilo. Söhnel musel opustit Československo a Nataša se přihlásila jako dobrovolnice do Terezína, kde pomáhala ošetřovat nemocné tyfem. Nakonec se nakazila také a strávila skoro půl roku po nemocnicích.

Jediný manžel

To už nesměla natáčet, zůstalo jí jen divadlo. I tak špatně sháněla angažmá. Zakotvila v Českých Budějovicích. Začátkem 50. let jí pomohl Jan Werich, který ji obsadil do dvojsnímku Císařův pekař a Pekařův císař.

Z Českých Budějovic si do Prahy přivezla manžela. Karel Konstantin byl uměleckým ředitelem Jihočeského divadla, v Praze pak působil jako umělecký ředitel Divadla na Fidlovačce. Vzali se v roce 1948. Konstantin byl alkoholik a manželství nebylo nijak šťastné. Nataša Gollová začátkem 60. let ovdověla a pak už se po jejím boku žádný muž neobjevoval.

Truda Grosslichtová (†83): Zapomenutá hvězda třicátých let

Měla ale ráda společnost, ve svém bytě na nábřeží i na chatě ve Voznici pořádala večírky pro své kolegy. Radost jí dělaly děti jejího bratra Ivana.

Zdravotní potíže a málo hereckých příležitostí ji postupně nahnaly do náruče alkoholismu. Lidé z okolí Štěpánské ulice, kde na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let bydlela, si pamatují, jak každý den navštěvovala místní restaurace. Nakonec odešla do domova důchodců v Krči, protože sama už život nezvládala. Tam také 29. října 1988 zemřela.

Těžko říct, jak by se vyvíjel její osud, kdyby se po roce 1948 nezměnily společenské a politické poměry.