Čas jen pro mě

Umělecká duše

Narodila se 3. února 1906 v Praze jako Ludmila Marie Skokanová. Dětství prožila v hlavním městě, které počátkem 20. let žilo nebývalým kulturním rozkvětem. Už v raném věku se u ní projevoval výrazný cit pro pohyb a hudbu. Byla uzavřená, citlivá a vnímavá – vlastnosti, které ji později výrazně formovaly jako umělkyni i spisovatelku.

V první polovině 20. let nastoupila na Pražskou konzervatoř, kde se věnovala především tanci a scénickému pohybu. Ještě během studií získala první zkušenosti na jevišti a krátce po jejich dokončení nastoupila jako tanečnice a zpěvačka do Národního divadla.

Manželství z rozumu

Na divadelních prknech v Olomouci potkala Cyrila Pecháčka, pedagoga, skladatele a dirigenta. Vzali se a na nějakou dobu se přestěhovali do Dvora Králové. Navenek všechno vypadalo správně. Ale šeptalo se, že jejich manželství bylo spíš tichým spojenectvím než vášnivým vztahem. Žádné děti, žádné velké projevy citů.

Možná si oba navzájem poskytli to, co tehdy bylo nejcennější – klid. Krytí. Svobodu být sami sebou, aniž by museli vysvětlovat proč. Po jeho smrti v roce 1949 zůstala Lída sama. A přesto ne tak docela.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Gertruda Steinová (†72) a Alice Toklasová (†89): Pobuřující milostný příběh

Zakázaná láska mezi řádky

O jejím soukromí se nikdy nemluvilo nahlas. Ale literární historici i pamětníci se shodují: žila v dlouhodobém vztahu se ženou. Jednou z nich byla Hana, které Merlínová věnovala k prvnímu výročí jejich vztahu v roce 1950 knihu Muž na stráži. Příjmení Hany se nedochovalo. Možná schválně z velké lásky. Možná z obavy.

Lída neměla děti. A právě to bylo často terčem pomluv. „Podivínka,“ říkali někteří. Jiní zas obdivovali její odvahu jít proti proudu. Pravda zřejmě leží někde mezi – rozhodla se žít po svém, i když to znamenalo samotu a mlčení.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Rita Levi-Montalcini (†103): Slavná lékařka a „matka“ neurologie nebyla nikdy zamilovaná

Kniha, která předběhla dobu

Když v roce 1929 vydala román Vyhnanci lásky, způsobila poprask. Ne křikem, ale tichem. Psala o vztahu dvou žen. A to bylo tehdy nebezpečné.

„Láska není hřích. Hříchem je lhát sám sobě,“ zní jedna z myšlenek, které z její tvorby vystupují i dnes.

Kritika byla rozpačitá, čtenáři zvědaví a společnost nejistá. Lída se stáhla do ústraní, ale nepřestala psát. Navázala romány s lesbickým podtextem Marta ve finiši nebo Čínská dívka, v nichž znovu otevírala téma hledání vlastní identity.

Ve fejetonech se pak dotýkala i každodenních ženských osudů a pocitu vykořenění. Rozruch pak vzbudila sportovním románem z roku 1935 o českém transgender atletovi Zdeňku Koubkovi, který podstoupil operativní změnu pohlaví ze ženy na muže.

Ticho a zapomnění

Lída zemřela 11. července 1988 v Praze. Bez oslavných nekrologů a poct. Dlouhá léta byla přehlížená, zapomenutá, vytěsněná. A není divu, když byla po nástupu komunistického režimu v roce 1948 veškerá její tvorba zakázána a její knihy přestaly být v Československu dostupné.

Dnes se ale její jméno vrací jako připomínka ženy, která se nebála psát pravdu – i když věděla, že ji za to společnost nezatleská.