Čas jen pro mě

Jeho život kopíruje složitý osud středoasijských republik, které ovládl nejprve ruský car, pak Sovětský svaz.

Rychlý vzestup a strmý pád

Narodil se 12. prosince 1928 v Šekeru na severozápadě Kyrgyzstánu. Otec Torekul byl rolník, který se nejprve podílel na zakládání družstva v místním aulu (kyrgyzský název pro vesnici), poté vystudoval. Na místní poměry to byl vzdělaný člověk se zájmem o kulturu a literaturu, stejně jako Čingizova matka Nagima. Rodina, kde kromě Čingize byly ještě další tři děti, se přestěhovala v roce 1935 do Moskvy a tam začal budoucí spisovatel chodit do školy. Doma se mluvilo kyrgyzsky, ve škole rusky, takže od dětství byl bilingvní a později schopný tvořit v obou jazycích. Dokonce si některé knihy sám překládal.

Koncem roku 1937, v době stalinistických čistek, Torekul Ajtmatov pochopil, že se nad ním stahují mračna, a poslal rodinu domů do Šekeru. Vrátit se tam záhy musel i on, brzy však byl zatčen a poslán do pracovního tábora, kde byl v roce 1938 popraven. Až po 60 letech se zjistilo, že jeho pozůstatky leží na severu země, v masovém hrobu. Tato rodinná tragédie se prolíná do většiny Ajtmatovových děl.

Venkovský život

Velký vliv na chlapce v tuto dobu měla jeho babička, která mu vyprávěla dávné kyrgyzské báje a povídky. Čingize to velice zajímalo. Také se v rodině dodržovala tradice znát své předky sedm generací zpátky – prý opravdu o každém z nich věděl, jak se jmenoval, co dělal a jak žil.

Po vypuknutí druhé světové války odešli mladíci z aulu na frontu a teprve čtrnáctiletý Čingiz pomáhal v družstvu a stal se tajemníkem místního sovětu (místní úřad). Tak si trochu vylepšil „kádrový profil“ a mohl studovat. Nejprve to byla logicky střední zemědělská škola, pak vysoká – Zemědělský institut ve Frunze (dnešní Biškek). Nastoupil jako zootechnik, ale srdce ho táhlo k psaní. Začal přispívat do místních novin a první povídky psal v ruštině. Pak studoval moskevský Literární institut Maxima Gorkého.

Úspěch od začátku

První úspěch mu koncem 50. let přinesla Džamila, milostný román na pozadí války a v kulisách tradiční islámské rodiny, kde manželství není o lásce. Mladá dívka Džamila se zamiluje a s milencem opustí manžela, který je v té době na frontě. Novela Džamila působila jako svěží voda. Louis Aragon ji dokonce označil za nejkrásnější román o lásce.

Talentovaný spisovatel měl zelenou. Možná i proto, že nežil v Moskvě a byl tak trochu stranou, povedlo se mu v tehdejší době politického temna vydat knihy, v nichž se nebál ukazovat na důsledky politických procesů a přehmatů (Sbohem, trpký živote) a prostřednictvím dávných kyrgyzských mýtů a bájí nastavovat zrcadlo soudobé morálce.

Manželka a milenka

V osobním životě však na tom byl hůř než jeho hrdinové. V 50. letech se oženil se studentskou láskou, o dva roky mladší Kerez, která byla lékařkou. Narodili se jim dva synové, Sanžar a Askar. Časem se od sebe začali vzdalovat, ale nebylo možné, aby se tehdy vycházející hvězda spisovatelského nebe rozvedla! Tak se sám stal obětí pokrytecké morálky, protože byl sice formálně ženatý, ale celých čtrnáct let žil s baletkou Bübyusarou Bejshenalijevou. Velkou lásku ale přetrhla smrt. Bübyusara v roce 1973 zemřela na rakovinu prsu. Teprve několik let po její smrti se s manželkou úředně rozvedli.

Pak potkal scénáristku Marii Urmatovovou a podruhé se oženil. Ta si do manželství přivedla dceru Cholpon, společně měli dceru Širin a syna Eldara.

Den delší než století

Jeho knihy se začaly překládat do mnoha jazyků a spisovatel žijící za železnou oponou se stal známým po celém světě. Přelomovým se v roce 1981 stal román Den delší než století (v některých překladech Stanice Bouřná), přeložený do mnoha jazyků. Upozorňuje v něm na nebezpečné odcizování se tradicím a varoval před „ztrátou“ historické paměti. Prolíná se v něm minulost v podobě dávných skazek, současnost při pohřbu železničáře Edygeje a budoucnost při setkání sovětských a amerických kosmonautů s vyspělou mimozemskou civilizací. Odvážně na tehdejší dobu popsal románovou linii tohoto setkání, na které nebyly vlády na Zemi připravené a nedovolily kosmonautům vrátit se zpět.

Nová doba

Ajtmatov veřejně přivítal reformátorskou „perestojku“ Michaila Gorbačova, dokonce byl nějaký čas jeho poradcem. Od 90. let působil v diplomacii. Byl posledním velvyslancem tehdejšího Sovětského svazu v Lucembursku, poté velvyslancem Kyrgyzstánu ve Francii a zemích Beneluxu. Zemřel 10. června 2008 v Norimberku na následky těžkého zápalu plic.

Čingiz Ajtmatov nebyl disident ani hrdina. Mimořádný spisovatel byl produktem své doby. Nemohl překročit svůj stín. Byl to jen člověk, který v rámci svých možností a zkušeností upozorňoval na nespravedlnost. Ale to nebrání tomu připomínat si literární hodnotu jeho děl, která vysoce převyšovala tehdejší díla socialistického realismu a měla celosvětovou odezvu.