Čas jen pro mě

Barvoslepost je skutečně onemocnění, které postihuje hlavně muže. „Poruchou barevného vidění jsou postiženi převážně muži, přibližně 8 %, čili zhruba každý dvanáctý, a pouze asi 0,4 % žen,“ uvádí primářka oční kliniky DuoVize, MUDr. Lucie Valešová. Podle lékařů je příčinou toho jevu zejména dědičnost. „Poruchy barvocitu se vážou na pohlavní chromozom X. Muži mají kombinaci chromozomů XY, zatímco ženy nosí ve své genetické výbavě dva chromozomy X. Aby trpěla barvoslepostí žena, musely by se u ní spárovat dva postižené chromozomy, zatímco muži stačí jen jeden chromozom s vrozenou vadou,“ vysvětluje MUDr. Valešová.

Barvoslepost a dědičnost

Dědičnost barvosleposti je vázaná na pohlaví. Pokud má člověk gen pro barvoslepost, u muže se porucha vždy projeví, ale žena je pouze přenašečka. Ženy-přenašečky mají padesátiprocentní riziko, že jejich synové budou barvoslepí, a padesátiprocentní riziko, že dcery budou také přenašečky. Barvoslepý muž bude mít všechny syny zdravé, nemoc už se po synech dál přenášet nebude, ale všechny jeho dcery budou přenašečky.

Barvoslepost neboli poruchu barevného vidění lidského oka jako první odborně popsal britský chemik a fyzik John Dalton v roce 1794. Sám touto chorobou trpěl a právě podle něj je barvoslepost ve světě známá také jako daltonismus. Jak k barvosleposti dochází? Sítnice oka je hustě poseta dvěma druhy buněk: tyčinkami a čípky. Zatímco tyčinky jsou zodpovědné za vnímání světla, čípky umožňují vidět barevně. Pro každou základní barvu – tedy pro červenou, zelenou a modrou - existuje jeden druh čípků. Proto pokud dojde ke vrozené poruše vývoje čípků například pro červenou barvu, člověk není schopen svým okem rozeznat červenou.

 Na barvoslepost jsou mnohem náchylnější lidé bílé rasy. Oproti tomu černoši trpí barvoslepostí ze všech ras nejméně.

Na sítnici lidského oka je přibližně 120 milionů tyčinek, ale pouze 6 milionů čípků. Čípky se rozlišují podle druhu očního pigmentu, který obsahují, a „specializují se“ tak na červenou, modrou, nebo zelenou barvu.

Nejběžnější formou barvosleposti je zhoršené vnímání červené a zelené. „Asi 80% barvoslepců má lehčí poruchu vnímání zelené barvy a 25% poruchu těžší. Lehkou poruchu vnímání červené barvy má 10% lidí a 15% trpí poruchou těžší,“ říká MUDr. Valešová. Méně častá je barvoslepost na modrou barvu. Úplná ztráta schopnosti rozeznávat barvy, tedy situace, kdy by člověk vnímal svět pouze černobíle, je ale oproti tomu zcela minimální.

A jak je tomu u dětí?

Barvoslepostí se člověk nemůže nakazit, barvoslepost může jedině podědit. Diagnostikovat daltonismus pak lze podle speciálních schémat, které viděl snad každý – ať už u dětské lékařky, či na zdravotní prohlídce nutné k získání řidičského oprávnění. Číslici či písmeno ve změti barevných políček dokáže přečíst pouze člověk se zdravým viděním. Barvoslepcům se text slije do jediné skvrny. Rozpoznat a pojmenovat barvy dokáže ale většina dětí až kolem pátého roku. Dítě, které v této oblasti selhává, se může neprávem jevit jako zaostalé, aniž by jeho porucha byla odhalena. „Bohužel, léčení této geneticky podmíněné poruchy v současnosti není možné,“ říká MUDr. Valešová.

(Pixabay)

Červená, nebo zelená?

U některých profesí je schopnost zdravého vidění nutností. Například profesionální řidiči musí podstupovat pravidelné testy zraku minimálně jednou za dva roky. Mezi řidiči amatérskými ale už není situace tak jednoznačná. „Účastník silničního provozu by měl mít normální barvocit neboli rozlišování barev. Ale podle nových výzkumů je asi 1,5 -2,0% účastníků silničního provozu postiženo poruchou vnímání červené barvy. U těchto lidí musíme předpokládat, že zvláště znečištěné brzdové a obrysové svítilny poznají později, nebo vůbec ne,“ varuje MUDr. Valešová.

Vědecké výzkumy ukazují, že většina savců disponuje takzvaným dichromatickým viděním neboli mají jen buňky specializované pouze na dvě barvy. U člověka se datuje vznik třetího typu čípků do období zhruba před 40 miliony lety, kdy naši předci začali lézt na stromy a potřebovaly odlišit zralé plody od nezralých podle jejich barvy.

Jak a co vidé zvířata

(Pixabay)

Člověk a primáti vnímají barvy od modré po červenou, tedy světlo s vlnovou délkou zhruba od 400 do 700 nanometrů. U ptáků je citlivost mírně posunuta k modrým barvám. Hlubinné ryby mají citlivost hlavně na modrou barvu, která proniká pod mořskou hladinu nejhlouběji. Motýli vidí ultrafialové světlo s vlnovou délkou kratší než 400 nanometrů, ale nevidí naopak červenou. Někteří hadi vidí široké spektrum barev od ultrafialové až po infračervenou (nad 700 nanometrů). Zraková ostrost dravců a kočkovitých šelem je mnohem větší než u člověka, často ovšem právě na úkor barvocitlivosti.