Čas jen pro mě

Úplně normální páteční ráno 18. prosince 1981. Osmiletá Nina jako každý den vyšla z vily v rezidenční čtvrti Hahnwald na jihu Kolína nad Rýnem. Hahnwald patří mezi nejexkluzivnější a nejdražší místa k bydlení v celém Německu. Gallwitzovi patřili mezi kolínskou smetánku. Otec Hubertus von Gallwitz byl akcionářem a manažerem významné kolínské banky, manželka Beatrice známá výtvarnice.

Na kolik si ceníte svou dceru?

Do nedaleké školy Nina nedošla. Učitelkám to bylo divné, proto volaly matce. Okamžitě se rozběhlo rozsáhlé pátrání stovek policistů v přilehlém okolí. Bez výsledku.

Kolem poledne zazvonil u Gallwitzů telefon. Nervózní rodiče si vyslechli nahranou kazetu, na které jim neznámý hlas sděloval, aby v žádném případě nevolali policii (to už ale předtím samozřejmě Gallwitzovi udělali). Zároveň byl na kazetě nahraný hlas jejich dcery Niny.

Druhý den přišel dopis s požadavkem na výkupné. Jeho výše překvapivě nebyla určena. Únosci požádali rodiče, aby jim udělali nabídku oni – „Na kolik si ceníte svou dceru?“ stálo tam. Zároveň byla jasně nastavena pravidla kontaktu. Otec dívky měl být v pondělí nebo ve středu odpoledne na určitém místě na břehu Rýna a vysílat na předem stanovené rádiové frekvenci. Odpovědi únosců měly vždy přijít v dopise. V obálce byla přiložena sponka, kterou v den únosu měla Nina ve vlasech.

Hubertus von Gallwitz nabídl výkupné ve výši 800 000 tehdejších západoněmeckých marek (to je v přepočtu kolem 410 000 eur) a vyděrači s částkou souhlasili s podmínkou, že za každý případný neúspěšný pokus předání se suma navýší o dalších 50 000 marek.

Neúspěšné pokusy

K předání výkupného mělo dojít na Štědrý den. Hubertus podle pokynů nastoupil do expresního vlaku z Kolína nad Rýnem do Dortmundu. Pachatelé únosu však nereagovali na domluvený rádiový signál. Zřejmě si všimli doprovodu asi stovky „nenápadných“ policistů v civilu.

Selhal i další pokus o předání výkupného o šest dní později. Peníze měly být vyhozeny z malého dvoumístného vrtulníku. Policie připravila vrtulník pro čtyři osoby, který letěl dohodnutou trasu Kolín nad Rýnem-Porúří-Bonn-Kolín nad Rýnem. Spojení přes vysílačku se nezdařilo, únoscům se nelíbilo, že byl použit jiný vrtulník. Omylem byl přes vysílačku slyšet hlas jednoho z nich: „Má s sebou ty zatracený policisty!“

Záznam hlasu pak policie zveřejnila spolu s prosbou o pomoc veřejnosti. Rodiče zároveň nabídli odměnu 100 000 marek za stopu vedoucí k nalezení jejich dcery. Vyděrači reagovali zvýšením částky výkupného na 1 200 000 marek.

19. ledna se v poště objevila obálka s kazetou, kde Nina opakovala požadavky únosců.

Potřetí se von Galwitz pokusil předat peníze 5. února. Policie tentokrát přistavila dvoumístný vrtulník. Nejdřív ale rozmístila hlídky a čekalo se na start průzkumného letadla s termovizí. Vrtulník vzlétl o hodinu později, než bylo domluveno. Únosci přerušili kontakt.

Je živá a zdravá!

Po dalších čtyřech týdnech neúspěšného pátrání byla policie přesvědčená, že je dívenka už mrtvá, a zastavila pátrání. Rodiče se do hledání své dcery pustili sami. Podle nich právě vinou špatné policejní taktiky selhaly pokusy o předání výkupného.

Najali si novináře Franze Tartarottiho, který v roce 1980 pomohl vypátrat unesené děti televizního moderátora Dietera Kronzukera. Obrátili se i na bývalého ředitele Federálního úřadu kriminální policie Hanse Fernstädta. Následovaly dva měsíce vyjednávání prostřednictvím inzerátů v různých celostátních denících.

12. května 1982 vyhodil Franz požadované peníze na přesně určeném místě z jedoucího nočního vlaku z Dortmundu do Basileje – částka už se vyhoupla na jeden a půl milionu marek.

O tři dny později, 15. května byla Nina nalezena na dálničním odpočívadle v blízkosti Solingenu. Živá, zdravá, jen trochu slabá!

Rodina ji několik týdnů chránila před policií i veřejností. Povolali odborníky z řad lékařů a psychologů. Všechno, co jim Nina o únoscích a místě, kde byla držena, vyprávěla, nahrávali a dokumentovali.

Co viděla a slyšela Nina?

Na základě toho pak časopis Quick, kterému jako jedinému z médií předali informace, uveřejnil obsáhlou reportáž s podrobnostmi.

Ninu střežili muž a žena, ale oslovovali se „Peter“ a „Paul“. S dívkou zacházeli slušně, pouze v den únosu musela několik hodin ležet v dřevěné bedně a při propuštění ji vezli v kufru auta s páskou přes oči.

Trávila čas v zatemněném pokoji ve starším domě na svahu. Z pokoje mohla pouze do koupelny, kde byl na zemi modrý koberec. Místnost, kde Nina byla držena, zřejmě původně sloužila jako kancelář. Podle Niny tam byl stůl a kancelářské police. Únosci se snažili vytvořit si s dívkou přátelský vztah, nosili jí komiksy, knihy a videokazety s pohádkami.

Některé stopy ukazovaly na dům v Leutersdorfu na pravém břehu Rýna. Ve chvíli, kdy se o něj policie začala zajímat, vyhořel.

Byl v domě informátor?

Gallwitzovi znali čísla bankovek, které vyděračům předali. Pár bankovek se občas někde objevilo, ale ani tady policie nebyla úspěšná. V prosinci 1982 byli v Turecku zatčeni čtyři muži, kteří se snažili vyměnit bankovky v hodnotě 400 000 marek, které prokazatelně patřily do výkupného. Ani tuto stopu se policii nepodařilo dotáhnout do konce.  

Poté, co rodina poskytla informace Quicku, přestala s novináři komunikovat. Pak se přestěhovali do Berlína.

V roce 2012 byl únos promlčen. Tehdy se potvrdilo podezření, které měli Tartarotti a Fernstädt. Podle nich se v blízkosti rodiny vyskytoval informátor, který průběžně podával informace únoscům. Franz Tartarotti v roce 2012 dostal anonymní dopis, který tuto teorii podporoval.

Nejdůležitější je, že se Ninu podařilo osvobodit. Únosů dětí se šťastným koncem bohužel zase až tolik nebývá...