Čas jen pro mě

Přestože byl obviněn z 38 vražd, důkazy stačily na prokázání „pouhých“ 13 z nich, dalších 8 žen zázrakem vražedný útok přežilo. Soudní jednání s do té doby nejhorším sériovým vrahem Lotyšska Kasparsem Petrovsem bylo nejsledovanějším procesem v historii Lotyšska.

Černá ovce slušné rodiny

Kaspars Petrovs se narodil v roce 1978 jako jedno z deseti dětí v lékařské rodině ve městě Grobina v Lotyšsku, tehdy jedné z republik bývalého Sovětského svazu. Později tvrdil, že se trápil nedostatkem pozornosti rodičů, kteří prý na děti kladli vysoké požadavky. Aby si ho všimli a věnovali se mu, patřil ve škole k těm, co ruší a mají kázeňské problémy.

Po škole se do práce moc nehrnul, nějakou dobu žil mezi bezdomovci a v roce 1998 se dostal na tři roky do vězení za krádeže. Po propuštění se opět dal na cestu zločinu, protože nic jiného neuměl. 

Oběti si vybíral pouze z řad důchodců. Starší osamělé lidi si tipoval na poště nebo v obchodu. Dal se s nimi do řeči a pod záminkou pomoci vnikl k nim do bytu. Druhou variantou byl již popsaný způsob hry na pracovníka plynárenské služby. Pak už byl scenář stejný: hodil starouškům na hlavu hadr nebo ručník a pak je uškrtil nebo udusil. Tělo přitáhl na pohovku, přikryl a obrátil byt vzhůru nohama. Vzal si všechny peníze a cennosti, které tam objevil. V případě vraždy devětaosmdesátiletého muže byt opustil až poté, co vedle mrtvého těla posvačil několik konzerv ryb, které tam našel. Peníze z vloupání většinou použil na prostitutky...

Slabí nemají právo žít

Od října 2002 do února 2003 policie v Rize neúnavně pátrala pro sériovém vrahovi důchodců. Pomohla náhoda. V bytě jednoho z mrtvých se našel otisk prstu, který patřil již trestanému Petrovsovi! Ten se nijak nebránil zatčení a u výslechu se ke všemu přiznal. Nejprve říkal, že nechtěl zabíjet, že zabíjení mu žádnou radost nepřinášelo.

Na druhou stranu ale tvrdil, že lidská společnost se neliší od zvířat, kde vládne přirozený výběr. Proto podle něj mají právo na život pouze ti nejsilnější, a to staří lidé nejsou.

Dříve než byl v květnu 2005 odsouzen, pronesl lítostivou řeč, ve které se omluvil pozůstalým obětí. Nezapomněl ale dodat, že za to vlastně nemůže, protože měl těžké dětství a byl jiný než jeho sourozenci. Podle vyšetření psychiatrů nese za své činy plnou odpovědnost. Soud se musel prokousat 25 svazky dokumentů, které vyšetřovatelé k případu shromáždili. Podle očekávání byl odsouzen na doživotí.

Své zločiny dokázal Petrovs zpeněžit, napsal knihu o svém životě, podle které byl natočen dokumentární film.