Čas jen pro mě

„Přece nebudeme říkat, že chceme modrookou holčičku, když domov zrovna potřebuje tmavovlasý kluk?“ Osud jim přinesl mě – černovlasou, černookou skoro tříletou holku s romskými geny.

Měli jste to zapotřebí?!

Když mě naši přivezli domů, prý jsem skoro nemluvila a všechny hračky si cpala pod peřinu. Celé dny jsem držela maminku za ruku a nechtěla se od ní hnout.

Zpětně si uvědomuju, jak to někdy rodiče neměli lehké – představte si malé město na jihu Čech, kde si dva učitelé z místní školy adoptují cikánku! Měli ohromnou trpělivost se mnou, emočně a intelektuálně opožděným dítětem, i s lidmi, kteří jejich rozhodnutí nechápali. Sama jsem byla jednou svědkem toho, jak jedna mých tet mámě říká: „Lidko, měli jste to s Jirkou zapotřebí? Co když se projeví ty její geny, však víš…“ šeptala.

Škola byla oříškem

Do školy jsem začala chodit až v sedmi letech. Zkraje jsem byla pomalá, pletla se mi písmenka a u psaní jsem plakala. Díky trpělivosti rodičů jsem nakonec do školy chodila ráda. Bavila mě matematika, taky jsem zpívala ve školním sboru. 

Gymnázium jsem zvládala docela v pohodě, hlavně matematiku, fyziku a chemii. S češtinou jsem válčila, ale kupodivu mi šly jazyky. Asi proto, že mám výborný hudební sluch. Maturitní vysvědčení naši obrečeli – nakonec  bylo s vyznamenáním, češtinu jsem vytáhla na dvojku! Po maturitě jsem složila zkoušky na stojní fakultu v Praze.

Neočekávaná návštěva

Jednou v pátek večer, když jsem přijela domů, našla jsem naše sedět v obýváku nezvykle zamlklé. „Co se stalo?“ – „Našla tě tvá matka,“ řekl tatínek. – „Jak, matka? Tomu nerozumím,“ nechápavě jsem kroutila hlavou. – „Moje maminka je tady vedle tebe!“ – „Myslím biologickou matku,“ odpověděl. „A chce tě vidět. Mohli jsme jí říct, aby už nikdy nechodila, ale možná bys nám to někdy vyčítala.“

Bylo to zvláštní setkání. Proti mně seděla jen o šestnáct let starší pohublá žena. V obličeji měla na svůj věk hluboké vrásky, nažloutlou nezdravou pleť. V ruce nervózně žmoulala kapesník. Tak to je moje máma, říkala jsem si. Stejná krev, máme stejné geny, ty její oči jsou přece stejné jako moje…  Jenže já jsem nic necítila, jen smutek „Chtěla jsem tě aspoň jednou vidět,“ řekla tiše. A začala vyprávět. Banální příběh lásky patnáctileté holky a o dvacet let staršího muže. „On nebyl cikán, byl bílý.“ Nepracoval, krátce po mém narození ho prý zavřeli. Pak už o něm Marie, tak se ta žena – máma říct nemůžu – jmenovala, nikdy neslyšela. Neměla kam jít, početná rodina se tísnila ve dvoupokojovém bytě. „Tak mi moje máma řekla, že děcko, teda tebe, dáme na chvíli do kojeňáku a pak si tě vezmu zpátky.“

Mám jí věřit?

K tomu už nedošlo. Nevím, jestli všemu, co mi vyprávěla, mohu věřit. Jestli měla opravdu v životě takovou smůlu na mužský, jak tvrdila, nebo si za spoustu věcí mohla sama. Ještě mnohokrát se prý nešťastně zamilovala. V průběhu svého šestatřicetiletého života přivedla na svět deset dětí! S ní zůstaly poslední dvě děti, dvouletí kluci – dvojčata. Dokonce žije i s jejich tátou.

„To on, Fero, mi pořád říkal, že mám najít aspoň tu nejstarší, že krev není voda. Jsem nemocná, rakovina slinivky. Prý se to nedá vyléčit. Hledám všechny svý děti, abych je aspoň před smrtí jednou viděla. Našla jsem jen tebe.“ Seděly jsme spolu asi tři hodiny. Chvíli jsem měla dojem, že si vymýšlí, chvíli jsem jí věřila ten podivný životní osud, plný nečekaných zákrut, dvou pobytů ve vězení – „Tam jsem byla nevinně,“ říkala. „To okrádání lidí v tramvaji na mě hodil Jožo, s tím mám Jožínka, kdoví, kde je mu konec…“

Odešla a už jsem ji nikdy neviděla. Je to už dvanáct let. Třeba už nežije, třeba někde zplodila další děti. Jen doufám, že většina mých sourozenců měla štěstí a našla tak hodné rodiče jako já. Hlavně milující mámu, tu nejlepší na celém světě! Máma je totiž jen jedna!