Čas jen pro mě

„Až vyrosteme, provdáme se za stejné bratry, jako jsme my dvě a zůstaneme tak pořád spolu. Přísahej!“ šeptala kdysi pod peřinou moje praprababička Milčí (Milena). „Na svoji smrt,“ zvedla ve tmě dva prsty Helčí (Helena).

V našem rodu, přicházejí vždy ob jedno pokolení na svět dvojčata.

Člověk míní a Pánbůh mění

Hledejte ale takové bratry! Pak je tu shoda náhod a osud, či jak to nazvat. Milena, aniž by tušila, jak se to přihodilo, se zamilovala. Samotnou ji to zaskočilo. Sestry oslavily s rodiči osmnáctiny, a odpoledne na ně čekaly kamarádky. Chtěly jim popřát v zahradní restauraci na břehu řeky Kamenice, kterou provozoval příbuzný jedné z nich. Helence se ale udělalo těžko od žaludku a padl na ni bolehlav.

„Čekají tam na nás,“ nerozhodně přešlapovala Milena. „Ach jo,“ drželo se za břicho její dvojče, „musíš jít sama.“

Ještě nikdy se na takovou důležitou schůzku nerozdělily. Milčí se cítila, jako by jí polovina zůstala doma. A co čert nechtěl, objevil se tam ON.

Mysli hlavou ne kalhotami!

Restaurace u řeky patřila strýčkovi jejich kamarádky Alice. Během prázdnin mu tam vypomáhal jeho syn Josef – Aličin bratranec. Pan Marýsek držel svého syna zkrátka. „Pepane, žádné ‚techtle mechtle‘ se zákaznicemi,“ varoval ho restauratér a kuchař v jedné osobě. „Buď k nim milý, to mají mladé dámy rády. Máš před sebou ještě rok na studiích. Mysli hlavou a ne kalhotama!“

Alici ani její kamarádky ale Pepa jako žádné ‚dámy‘ nebral. Zvlášť „oslavenkyně“ slečna Milčí byla jako by sem spadla přímo z nebe.

Okamžitě se do sebe zakoukali. Začalo vzrušující dobrodružství. O jejich lásce nesměl nikdo vědět. Ani pan Marýsek, ani Milčina sestra Helčí. Tajnému románku, docela jako z ‚červené knihovny‘, dělala spojku Alice a předávala jim psaníčka. Víc než k letmým dotekům rukou a uloupené puse na tvář mezi nimi nedošlo. Léto se chýlilo ke konci, Josef se chystal zpět na studia do Prahy a Milena byla zoufalá. Trápila ji ta zrada na Heleně, Pepův odjezd a nejistá budoucnost jejich vztahu.

Ty…! Zmije jedna!

„Srdci se poručit nedá,“ přemítala v duchu Milčí, háčkovala při tom límeček na šaty a pořád dokola stejný kus párala. „Nejde ti to?! Co? Zrádkyně jedna! Ty,…ty…,“ sypala se na ni nenávistná slova. Helena nad ní stála rozkročená jako devítihlavá saň a dštila síru: „Jak jsi jen mohla… za mými zády.“ Výhružně držela v ruce Josefovu fotku a vějířek jeho milostných dopisů. „Vždyť jsme si slíbily, přísahaly…,“ křičela a plakala zároveň, „jak ses mi mohla dívat do očí? Lhát mi.“

Na Milenu všechno prasklo. Oheň na střeše byl nejen u nich doma, ale rozčílení rodiče běželi pěkně zatepla do restaurace vyčinit panu Marýskovi a jeho povedenému synovi.

Josef Marýsek za svobodna (zdroj: archiv autorky)

Musíš se ženit?

Josef se postavil k situaci čelem, s tím, že si Milenu hned vezme. Pan Marýsek se pokřižoval: „Ty jako,“ nedostávalo se mu slov, „pro Krista pána, musíš?“ „Ne, políbil jsem ji jen na tvář, “ špitnul Pepa a zrudly mu uši. „Milena pojede štando pede do Tálína k mojí sestře a ty, panáčku,“ ukazoval Milenin otec na mladíka, „zmizíš zpátky do Prahy.“

Zakázaná láska bývá ta nejsladší

Přísloví: ‚Všechno špatné je k něčemu dobré‘ se potvrdilo i v tomto případě. Dívky, které bez sebe, až na to „malé“ tajemství, nedaly ani ránu, se naučily žít každá sama za sebe. Čas je nejlepší lékař. Zlosti, ponížení a žárlivosti se obrousily hrany, dvojčatům se po sobě začalo stýskat. Milena se po roce vrátila zpět do Kamenice i s velkou krabicí nových psaníček od Josefa. Jak to tak bývá ‚zakázaná láska‘ je prý ta nejsladší. Student z Prahy jezdil za strýčkem (a Milenou) do Kamenice, někdy nasedla na vlak směr Praha Milena a tentokrát už i s Helenou. Josef sice neměl dvojče, ba ani žádného bratra, ale zato spoustu známých a kamarádů.

Konečně dvě svatby najednou

Helence se na procházkách Prahou dvořil Josefův spolubydlící Hynek. Znal Josefovu anabázi s Mileninými rodiči, ale protože byl absolventem vojenské školy, jen tak ničeho se nezalekl. Když se poprvé přijel do Kamenice rodičům své vyvolené představit, rok 1913 se chýlil ke konci. Tatínek byl nakonec rád, že předá starost i o trochu tvrdohlavou Helenku konečně někomu jinému. Voják – to bylo to pravé.

Politická situace v Evropě se stále vyostřovala. V únoru roku 1914 se Milčí a Helčí provdaly za Josefa a Hynka. 1. světová válka byla na spadnutí.

Oba páry měly děti až po válce. Milenina dcera Marie (moje prababička nar. roku 1920) přivedla (v roce 1942) na svět mojí babičku Věru a její dvojče Vaška. Moje maminka je jedináček a já mám opět dvojče – bráchu Petra.