Čas jen pro mě

Po rozvodu jsem se s dětmi přestěhovala na druhý konec města do pěkného útulného bytu ve starší zástavbě. Byla jsem šťastná, že jsem sehnala pronájem za slušnou cenu. Navíc pronájem opravdu prostorného bytu, kde budou mít své soukromí i sedmiletý Davídek a pětiletá Terezka.

Jdeme se seznámit!

„Vy jste tu noví?“ uslyšela jsem druhý den po nastěhování, když jsem běžela z bytu s odpadky. – „Ano, od včerejška,“ odpověděla jsem ženě v mém věku, která stála v pootevřených dveřích sousedního bytu. – „Všimla jsem si, že máte malé děti,“ pokračovala sousedka. „Já mám šestiletou Kristýnku, aspoň si bude mít s kým hrát.“

Brala jsem to jako zdvořilostní konverzaci. V podvečer zazvonil zvonek. Když jsem otevřela, stála tam sousedka s koláčem v ruce. Vedle ní se usmívala malá holčička. „My se jdeme seznámit,“ řekla dívenka. „Já jsem Kristýnka.“ – Než jsem stačila něco říct, byly obě v kuchyni.

„Omlouvám se, ještě to tu vybavujeme… taky tu není uklizeno. Právě jsem chtěla pověsit obrázky na stěny.“ – „Tak já ti pomůžu,“ vyhrkla sousedka. „Promiň, že ti tykám, ale budeme asi stejně staré. Já jsem Martina.“ – „Katka,“ zmohla jsem se překvapeně na odpověď. „To po vás… tedy po tobě nemůžu chtít, abys mi pomáhala.“

„Proč ne?“ vesele zahlaholila Martina. „Pověsíme obrázky, pomůžu ti uklidit a pak si dáme kafe s tím koláčem, co jsem přinesla. Máš tu někde kladívko? A všimla sis, že děti už si hrajou?“

Kde začíná a končí soukromí?

Tím to začalo. Nebylo dne, aby se Martina aspoň jednou neukázala. Buď přiběhla ke mně nebo mě zvala k ní. Byly s Kristýnkou taky samy, její manžel se zabil v autě. Chápala jsem, že to nemá jednoduché a bylo mi jí líto. Naše děti si navíc rozuměly. 

Vzájemně jsme si vyzvedávaly děti ze školky a ze školy, občas jsme si je pohlídaly. Nic jsem proti Martině neměla, ale měla jsem občas pocit, že se na nás doslova přisála jak klíště. Po pár měsících jsem si uvědomila, že vlastně ztrácím soukromí. Davídek s Terezkou si jednou stěžovali, že teta Martina jim chtěla přeskládat oblečení ve skříni, když u nás čekala, než přijdu z nákupu.

Petr, kolega z práce, mi nadbíhal docela dlouho. Taky rozvedený, o pár let starší, s dvanáctiletým synem Péťou. Když mě pozval na večeři, poprosila jsem Martinu, aby dohlédla na děti. „Co o tom chlapovi víš?“ překvapeně reagovala. „Jak dlouho ho znáš?“ – „Delší dobu než tebe,“ odpověděla jsem a v duchu si říkala, co je jí vlastně do toho.

Druhý den mě odchytila na chodbě. „Katko, koupila jsem na sobotu lístky do loutkového divadla.“ – „Nezlob se, Martino, ale to nepůjde. Pozvala jsem Petra na oběd. Chce poznat děti.“ – „Tak ho pozvi na jindy,“ rázně řekla. – „Promiň, ale už jsme se domluvili.“ – „Víš, jak bylo těžké ty lístky sehnat?“ vykřikla. – „Měla ses se mnou nejdřív domluvit,“ ukončila jsem konverzaci a vešla do bytu. Viděla jsem ještě, jak Martina zůstala stát na chodbě jako opařená.

Mám přece svůj vlastní život

Oběd s Petrem se vydařil. S dětmi si okamžitě porozuměl. Seděli jsme u kávy, Davídek mu ukazoval autodráhu a Terezka do toho předváděla, jaké vystoupení chystají ve školce. Musím říct, že tak skvělou sobotu jsem už dlouho nezažila.

„Crrr…crrr,“ přerušil pohodu zvonek. „To je doba, než otevřeš,“ vpadla dovnitř Martina. „Vedle v ulici otevřeli novou cukrárnu, nesu zákusky, tak postav na kafe.“ – „Martino, ale já tu mám návštěvu…“ – „No, to mně přece nevadí,“ hrnula se do obýváku.

Zůstala jsem stát ve dveřích a nepustila ji dál. „Chápeš, že se mi to nehodí?“ – „Já ti snad vadím? Když ti pomáhám tak jsem ti dobrá,“ rozčíleně řekla. – „Pomáháme si navzájem, Martino, každá ale přece máme svůj vlastní život!“ Se slzami v očích vyběhla ven.

„Co to bylo za divnou a vlezlou ženskou?“ zeptal se Petr, který slyšel náš rozhovor. „Katko, ona tě vydírá, to je nějaký blázen!“

Měl pravdu, Martina asi nebyla psychicky úplně v pořádku. V průběhu několika následujících dnů hlídala, kdy jdu domů, a zvala mě k sobě. Jakmile jsem odmítla, nacházela jsem ve schránce podivné dopisy s podivnými vzkazy. VŠAK ONO SE TI TO VRÁTÍ. –  KAMARÁDKA SE NEOPOUŠTÍ.

Za několik měsíců jsme se stěhovali k Petrovi. Chtěla jsem se s Martinou a Kristýnkou rozloučit. Neotevřela. Jen za dveřmi vykřikla: „Táhni si za tím chlapem, mrcho nevděčná!“

Od té doby uběhly dva roky. O Martině už jsem nikdy neslyšela.