Čas jen pro mě

„Tvůj pra, pra, pra… dědeček byl při volbě krále Jiříka z Poděbrad, tak se chovej důstojně,“ říkávala mi prababička, když jsem vplouvala do puberty. ‚Babi‘ Kateřina, za svobodna Trčková, tvrdila, že jí v žilách koluje krev hraběcího rodu Trčků z Lípy. Ji sice zaživa nezazdili, jako to udělal nevěrné manželce a její jmenovkyni jeden z Trčků, ale mnohdy si tak připadala.

Začalo to tóny Straussova valčíku

Počátkem dvacátého století vlastnila její rodina už jen malý statek na jihu Čech. Ten zdědil nejstarší syn, ostatní se rozutekli po celém Rakousko-Uhersku. S jedním z bratrů Kateřina odjela do Vídně. Když se oženil, musela pryč. Získala místo společnice a pečovatelky u staré hraběnky Friederiky, které musela být dnem i nocí ‚k ruce‘. Starala se o její hygienu, předčítala jí a všude ji doprovázela. Hraběnka byla uvázaná na kolečkovém křesle, ale přesto vedla čilý společenský život. Ve Vídni, tehdejším centru kultury, milovala koncerty v rozkvetlých zahradách. Když mladá, hezká a vysoká (měřila 185 cm) slečna Kateřina přivážela hraběnku k altánku s hudebníky, kapelník pokaždé zavelel: „Stop!“ a orchestr spustil Straussův valčík Na krásném modrém Dunaji.

Scvakly podpatky a zacinkaly šavle

„Stála jsem frontu na lístky,“ usmívala se při vyprávění babi Kateřina, „když v tom za mnou scvakly podpatky, zařinčely ostruhy a zacinkala šavle.“ Ještě po tolika letech se jí při té vzpomínce rozhořely tváře. „Otočila jsem se a za mnou stál ON. Jako by mnou projel blesk. ‚Václav,‘ představil se pohledný oficír s knírkem ve vycházkové uniformě a kouzelně se usmál. Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak moc se mi líbí. Vždyť by se to přece neslušelo. Ten den jsem vůbec nevnímala, co hudebníci hráli, ani hraběnčiny pokyny. ‚Václav, Venoušek,‘ šeptala jsem si tiše to nejsladší jméno.“

Venouškův horký dech

„Stával pak před naším domem a díval se vzhůru do oken. Tajila jsem dech a schovávala se za závěsy. ‚Šla, šla,‘ kývala na mě hlavou hraběnka. S Venouškem jsme korzovali kolem náměstí nebo podél Dunaje. Dodnes cítím jeho horký dech, když mi poprvé políbil ruku přes krajkovou rukavičku a vtiskl do dlaně svoji podobenku. Nezapírám, došlo i k objetí a něžným polibkům. Vyměňovali jsme si psaníčka a já jsem byla tou nejšťastnější ženou na světě.“

Den, kdy pro mě zapadlo slunce

„Táhlo mi na devatenáct a svět se zbláznil. Vypukla první světová válka, Venouška povolali do zbraně. ‚Katko,‘ tak mě oslovoval, ‚Katko, zapřísahám tě, dej mi důkaz tvé lásky,‘ klečel přede mnou a prosil. ‚Venoušku, myslela jsem si, že jsi jiný než ostatní. Chtít po mně TOHLE!‘ zpražila jsem ho. Na rozloučenou mi daroval svůj obrázek v parádní uniformě.

Za pár měsíců mi přišel dopis: ‚Václav padl mezi prvními… Zasáhla ho tříštivá střela dum-dum.‘ Umírající v bolestech prý stále volal: Katko, Katko…‘. Ten den pro mě navždy zapadlo slunce. Snad tisíckrát jsem si vyčítala mé strohé odmítnutí. Rukavičku, kterou můj milý políbil, uchovávám jako největší poklad.“

Cihelna a hostinec

„Válka skončila, a já se vrátila do Čech – sama. Lásku k Venouškovi jsem si uložila hluboko v srdci, ale na povrchu jako bych umřela sama. Bratři měli svých starostí nad hlavu, a tak jsem se na čas ocitla v cihelně. Nebyl to žádný med. Lepší práci jsem našla v hospodě. Roznášela jsem hostům obědy a pivo, no a jeden ze štamgastů, Helo, byl tvůj praděda Fanouš.“

Krajková rukavička

Zůstat sama nebyla ve třicátých letech pro ženu žádná výhra. „Mně bylo osmatřicet – na tehdejší dobu stará panna – jemu čtyřiadvacet, když se ‚TO‘ stalo,“ povzdychla si prababička. „Mít o čtrnáct let mladšího manžela byla stejná rarita jako moje výška, vím, že jsem byla jiná. Tvoje máma, se mi narodila až v jedenačtyřiceti letech. S Fanoušem nás moc nespojovalo. Nemít v srdci Venouška, nevím, jak bych ten život zvládla.“

Při vyprávění prababička něžně hladila bílou krajkovou rukavičku, které se kdysi dotýkal ON, položila ji na Venouškovu fotografii a album opatrně zavřela.

Trčkové z Lípy

Až dlouho po prababiččině smrti jsem si na internetu vyhledala, že šlechtický rod Trčků z Lípy vymřel po meči roku 1634. Bůh ví, jak to s historií jejích předků bylo doopravdy. Ona tomu ale věřila a gesta i slova naší babi Kateřiny tomu odpovídala. I na kapesníčku nosila vyšívaný rodový erb. Možná přece jen pocházíme z větve Trčkových levobočků.

Pravdu se už nedozvím, když ale udělám něco, co mému partnerovi nejde pod nos, vzdychne a s trochou ironie řekne: „No jó, paní hraběnka!“