Čas jen pro mě

„Tsss,“ sykla jsem podvědomě, když matka bryndala svoje ranní kafíčko po ubruse. Bylo to s ní měsíc od měsíce složitější. Od té doby, co jsme dědu uložili na Olšanech, ptala se mnohokrát na to samé, a to stejně nevěděla. ‚Babi‘ byla v jádru dobrá duše, a co jen pamatuji, držela nad naší rodinou ochrannou a hlavně pomocnou ruku. O to víc nás její stav trápil. Brala sice prášky, ale ruce se jí roztřásly v nejméně vhodnou chvíli a ponožky úhledně zastrkané na dveřích lednice místo vajíček nedělaly naší domácnosti tu nejlepší vizitku. Zvláště – ano přiznávám zvláště – když naše Hanička plánovala představit doma svého nápadníka Zbyňka. Na přísloví „Jaká matka taká Katka (tedy dcera)“ prý něco bude, a od matky k babičce je to jen kousek. Vysvětlujte ale mladému klukovi nemoc. Chlapi odjakživa před problémy tohoto druhu utíkají. A tak jsem nás začala pomalu na Zbyňkovu první návštěvu připravovat.

Léčivé koření

Do mého nápadu jsem musela zasvětit nejprve manžela. „Ty ses úplně pomátla!“ praštil rozčíleně novinami, „chceš nás dostat do maléru!“ „To bude jen špetka, špetička…, žádný drogový orgie,“ snažila jsem se mu vysvětlit. „Tati, četla jsem o tom,“ přidala se ke mně Hanka, „troška léčivého konopí v polévce nebo v buchtě prý může skutečně lidem jako je babička ulevit a pomoct.“ Rezignovaně pokrčil rameny. Sehnat ty zdravé bylinky mi dalo trochu práce, ale vítězoslavně jsem domů přinesla malý pytlíček. Jen z té vůně mi bylo zvláštně příjemně. A začali jsme s ozdravnou kúrou. V bramboračce bylinky plavaly babičce ‚jako majoránka‘, sypala jsem je drcené do pomazánky, (kterou milovala), i do koláče, (který chodila tajně uždibovat). Sušené konopí bylo pro nás úzkoprofilové zboží, šetřili jsme s ním jako se šafránem. Přesto, nevím, nebylo-li to jen naše zbožné přání, ale babička se lepšila. Dalo se s ní normálně povídat.

Na den D, kdy měl přijít Zbyněk, jsem upekla voňavý perník a připravila dvě čokoládové polevy. Jednu pro nás zdravé a druhou s rozemletou ‚mariánkou‘ jsem nalila do modrého plecháčku pro babičku.

Oběd pro nastávajícího

Od rána jsem nevěděla, co dřív. Hanka mi pomáhala s vařením. Naklidily jsme obývák, na stůl rozložily čistý ubrus a než jsem se nadála, zvonil Zbyněk. „Dobrý den,“ zarazil se mezi dveřmi jako voják na stráži. „Zdravím, mládenečku, jen pojď dál,“ volala babička až z obýváku, „jen se nás nestyď. Nelákáme tě do perníkový chaloupky.“ Smála se svému vtipu. Ve mně trochu zatrnulo. Babička a vtipkuje? Usedli jsme k obědu a babička téměř nezavřela pusu. Vyzpovídala Zbyňka až do ‚bůh ví‘ kterého kolene jeho předků a na vnučku prozradila i to, kdy začala chodit na nočník. S dceřiným klukem si báječně notovali. Tolik jsme se nezasmáli snad léta. Když jsem se zvedla, že přece jen toho „perníku“ trochu přinesu, stál v kuchyni prázdný modrý plecháček. „Ták!“ Došlo mi to. V nestřeženém okamžiku babička tu svoji čokoládovou polevu doslova vylízala.

Odpoledne šla dcera se Zbyňkem ven. „Ta tvá babička je ale fajn baba. Hýří vtipem, a jakého má pamatováka,“ obdivoval ji Zbyněk, dnes už můj zeť, „pořád se usmívá a má dobrou náladu.“ „Zbynďo,…“ dcera nevěděla jak začít, ale řekla si: čím dřív, tím líp. Šla s pravdou ven. „Konopí?“ rozšířili se mu prý zorničky.

Tak to se odehrálo před dvěma lety. Dnes ve skleníku vzadu za rajčaty pěstujeme pro naši babi „přiměřené množství“ těch léčivých rostlinek. A pozor, babi (dnes už téměř prababi, Hanka čeká miminko), je na tom vzhledem k věku i ‚panu Parkinsonovi‘ docela dobře.