Čas jen pro mě

„Ne a ne!“ Postavila si tehdy hlavu babička Zdena, když se po dědově smrti stěhovala k nám domů. „Buď ji tam nějak dostanete, nebo…“ oči se jí zalily slzami, „nepůjdu ani já.“ Tu (nevkusnou) stojací lampu vyrobenou z dřevěného pádla dostal děda v roce 1928 jako cenu za vítězství v kanoistických závodech na Vltavě. „To pádlo mi připomíná, že zvládnu víc, než bych předpokládala,“ posadila se zpupně na schody a začala vyprávět.

Děsivé rodinné tajemství

„Narodila jsem se u Davle. Maminka byla švadlena. Jednou zkoušela zákaznici šaty, malá Věrka si hrála před domem, a když pak maminka paní vyprovázela, Věrka tam nebyla.“ „Věrka? Jaká Věrka?“ skočila jsem jí do řeči. Babička mačkala v ruce kapesník: „Moje sestra.“ „Cože?!“ Nikdy jsem o nikom takovém neslyšela. „No, hrála si na břehu Sázavy, snad jí uklouzla noha a… utopila se. Sama jsem o ní dlouho nevěděla,“ pokračovala babička. „Já jsem přišla na svět až pár let po její smrti.

Naši se z toho strašného místa odstěhovali do Prahy. Nikdy jsme, jako ostatní rodiny z našeho pavlačového domu, nechodili v neděli k Vltavě. Jakoukoliv vodu jsem měla přísně zakázanou a maminka mi o ní vyprávěla hrůzo-strašidelné historky. Chtěla mě od toho nebezpečí udržet co nejdál, což se jí dařilo. Temných hlubin jsem se bála jako čert kříže. Poslední hřebíček strachu naši zatloukli, když mi k mým patnáctinám svěřili, že jsem vlastně druhorozená a že moje starší sestřička ‚ve vodě spolykala andělíčky‘.“

Slovo ‚plavky‘ bylo u nás zakázané

„Na obchodní akademii jsem chodila do dívčí třídy. Otevíral se tam přede mnou svět, o kterém jsem dosud neměla ani ponětí. Maminka mi sice šila pěkné šaty, ale slovo ‚plavky‘ se u nás nesmělo ani vyslovit. Kamarádky ze třídy jezdily v neděli na výlety za Prahu, já pomáhala mamince s šitím.

Až jednou se měly ve všední den konat sportovní závody naší školy se studenty z jiných škol. Byl tam běh, skok do dálky a závody na lodích. (To poslední jsem netušila.) Závodili chlapci, my dívky jsme jim fandily a připravovaly zázemí – svačiny, ručníky atd.“

Kartářka? Podvodnice!

„Jasně, že jsme okukovaly závodníky, hlavně ty z jiných školních ústavů. V přestávkách mezi jednotlivými disciplínami jsme si krátily čas. Spolužačka, jejíž babička byla v Praze vyhlášenou kartářkou, nám věštila budoucnost. Trochu jsem se bála, ale nakonec jsem si k jejímu stolku sedla i já. Sejmula jsem levou rukou a ona spustila. Všechno, ale úplně všechno sedělo. Že naší rodinu něco tíží, o strachu, o mrtvé sestře… Kývala jsem hlavou, mohla se to od někoho doslechnout. Pak držela v ruce jednu kartu, dívala se směrem k Vltavě a zase zpátky. Ťukala s ní po stole a rozhodně řekla: ‚Láska k tobě připluje po Vltavě!‘. Usmála jsem se s tím, že tohle se v mém případě určitě nestane.“

Vltavské kaskády a modrooký vítěz

„Odpoledne nás posadili do autobusu a k mému úžasu vezli po břehu Vltavy ven z města. Kamarádky vyskákaly ven, běžely si namočit nohy a já jsem je sledovala z uctivé vzdálenosti jako přikovaná. Dnešní Vltava už nemá s tou prudce tekoucí a peřejovitou řekou, před níž jsem tehdy stála, nic společného. Pár let na to ji zkrotily vltavské kaskády. V té bílé pěně vln se proháněly kánoe a sem tam se přes loď převalila vlna. Pevně jsem zavřela oči a cítila posvátnou hrůzu. Hurónské pokřikování sílilo a najednou utichlo. Pak do mě někdo šťouchl, podal mi věnec, že ho mám posadit na krk vítězi. Ke břehu Vltavy jsem šla pomalu jako s těžkým závažím na nohách. Očima jsem sledovala špičky bot, když jsem je zvedla… přede mnou na břehu stál modrooký, šťastně se usmívající – děda Josef a opíral se o TOHLE pádlo,“ babička se něžně dotkla toho značně omšelého dřeva.

Vodák se svatou trpělivostí

„Tedy tehdy a ještě hodně dlouho potom to žádný děda (ba ani táta) nebyl,“ uculila se. „Ale jestli to bylo tou kartářkou – či kýho výra – byla jsem ztracená. Odvaha a nadšení vyzařující z jeho pohledu, mi obrátily svět naruby. Láska mi tedy skutečně připlula po Vltavě. Měl to se mnou, chudák, zpočátku těžký. Než jsem vstoupila do vody alespoň po kotníky, nějakou dobu trvalo. Naši pochopitelně nesměli nic tušit. Jinak by mi celého Josefa zakázali. I první plavky jsem si oblékla snad až rok po našem seznámení. Měl se mnou obrovskou trpělivost. On jednička ve vodáckém oddíle a já zarytý neplavec.“

Jezdila jsem pak i v kajaku

„S vodou jsem se seznamovala pomalu. S Josefem, jeho sestrou Máňou a kluky z oddílu jsem k řece sice jezdila, ale dělala jim provianťáka. Plavat mě časem naučila Máňa a dokonce jsem s ní po letech jezdila i na kajaku,“ skončila babička.“

Můj muž tehdy osudnou lampu z dědova pádla znova natřel. Přestavěli jsme nábytek a svítila jí v pokoji až do její smrti.