Čas jen pro mě

S o pět let starší sestrou Hankou jsme vyrůstaly v krásném a harmonickém prostředí. Nikdy jsme nebyli nijak bohatá rodina, ale máma s tátou se nám snažili dopřát to, co měli ostatní. Všichni jsme vždycky drželi při sobě a pomáhali si.

I potom, co jsme obě vyletěly z domácího hnízda, začaly pracovat, provdaly se a měly své vlastní rodiny, stále jsme byly s Hankou v intenzivním kontaktu. Často jsme se potkávaly právě u rodičů.

Postupná ztráta soběstačnosti

Do loňského roku byli naši úplně soběstační a žádnou zvláštní pomoc nepotřebovali. Pak si táta v zimě ošklivě zlomil nohu v kotníku, dlouho rehabilitoval a přestal jezdit autem.

Na jednu stranu jsme si všichni oddechli – přece jen je mu přes osmdesát. Jenže nastaly problémy s nakupováním. Objednat si nákup domů, to jednak neuměli, jednak ani nechtěli. „Holky, nevnucujte mi novoty,“ bránila se máma. „Jsem zvyklá jednou za týden jet do města do supermarketu, vím, kde tam co mají, a v klidu si vyberu.“

Začaly jsme se s Hankou střídat a ve čtvrtek nebo v pátek odpoledne pokaždé jedna z nás vyrazila na nákupy s mámou.

Postarám se o ně!

Pak přišla první jarní covidová uzavírka a my jsem nechtěly, aby naši zbytečně někam chodili. Ta izolace se ale na nich podle mě podepsala. Překvapivě máma, která je o šest let mladší než táta a loni v červnu oslavila teprve šestasedmdesáté narozeniny, se uzavřela do sebe a všimly jsem si, že často zapomíná. Demence bohužel postupovala rychle. Zařídily jsme aspoň dovoz obědů a brzy pochopily, že bude třeba zajistit ošetřovatelku.

V době, kdy jsme to chtěly řešit, přišla Hanka o práci. „Budu se o naše starat,“ navrhla. Vlastně v okamžiku, kdy mi to oznámila, měla všechno zařízené – tedy i příspěvek ze sociálky. Trochu mě zarazilo, že mi dopředu nic neřekla, ale nechala jsem to být. Nakonec naši určitě budou rádi, že k nim nechodí nikdo cizí.

Co to slyším?!

Hanka tam jezdila každé dopoledne, pomohla se vším, co bylo třeba, a po obědě odjela domů. O víkendech se u našich střídaly mé dcery a já. Zdálo se, že všechno funguje. Když jsem jednou odpoledne upekla štrúdl, který má táta moc rád, kus jsem zabalila a rozjela se za rodiči.

„Tati, za nákup si beru 320 korun,“ slyšela jsem Hanku, když jsem si odemkla a vešla do předsíně. „A ještě za benzín za tenhle týden, tentokrát jsem tě vezla dvakrát k doktorovi, mámu na odběr krve, takže patnáct set…“

To snad není pravda! Má to čtyři kilometry tam a čtyři zpátky, zdravotní středisko je ve vedlejší ulici! Vždyť za péči o ně bere peníze. Chápu, že to není zase tak moc, ale účtovat jim benzín!

„Hanko, to snad nemyslíš vážně,“ vtrhla jsem rázně do obýváku. „Ty se nestydíš brát si peníze za benzín?! A i kdyby, vždyť tolik ani neprojedeš?“ – „Počítám si to stejně, jako kdybych si vypisovala v nějaké firmě cesťák,“ vyštěkla. „Tak si to zkus dělat sama, když jsi tak chytrá,“ rozkřičela se.

Máma s tátou ztichli a se smutkem v očích se dívali, jak se jejich dcery hádají. Položila jsem mlčky štrúdl na stůl a odešla.

Prodává jejich věci

Když jsem se za rodiči zastavila o týden později, všimla jsem si, že ve skleněné vitrínce chybí souprava sklenic Moser. Naši je kdysi dostali jako svatební dar a používali je jen „svátečně“.

„Hanička říkala, že se hodí jejich Terezce,“ všiml si táta mého pohledu. „Pro nás už to nemá cenu, máma už zapomněla, že tu sklenice stály,“ tiše řekl. – „Ale to je v pořádku, tati,“ usmála jsem se. „Proč byste nedali dceři a vnučce něco, co se jim líbí.“

Přesto mi vrtal v hlavě červíček a večer jsem začala hledat na internetu. Našla jsem je hned na druhém on-line bazaru. Hanka je nabízela za šest tisíc.

Druhý den jsem jí zavolala. Nezapírala. „Co mě šmíruješ? Co je ti do toho?“ křičela. „Nedovedeš si přestavit, jak je náročné se o ně starat!“ – „Tak si najdi normální práci a budeme platit z těch sociálních dávek, které na naše bereš, ošetřovatelku,“ navrhla jsem. Ukončila hovor. Od té doby spolu nemluvíme.

K rodičům chodím tak, abychom se nepotkaly. Je mi to líto. Chápu, že starat se o staré rodiče je nevděčná a náročná práce. Ale okrádat je?