Čas jen pro mě

Moje babička Milena pocházela z malého města na západě Čech. Její tatínek byl významný advokát a politik okresního formátu – podle babiččiných vzpomínek byli docela zámožní a bydleli v prostorném domě s velkou zahradou.

Emancipovaná Milena začala studovat na právnické fakultě. Jenže pak se přes naši rodinu přehnaly dějiny. Když se na podzim 1939 uzavřely vysoké školy, chyběl babičce poslední rok.

Tajemství na smrtelné posteli

Provdala se, narodil se můj tatínek a přišla další historická pohroma. Koncem čtyřicátých let jim noví mocipáni do domu nastěhovali podnájemníky. Dům i zahrada pustly, na opravu nebyly peníze a tak nakonec vilu pod cenou prodali a přestěhovali se do Prahy.

Babička se dožila krásných čtyřiaosmdesáti let. Jenže poslední roky její mysl ovládla postupně se prohlubující stařecká demence. „Haničko, na zahradě domu, kde jsme bydleli, jsou zakopané šperky,“ opakovala mi neustále, než zemřela. „Tatínek je zakopal pod tou velkou hruškou,“ pokaždé dodala. „Měli byste to vyzvednout. Co kdyby tu šperkovnici někdo ukradl?“

Nikdo tomu moc nevěřil, babička totiž měla spoustu starých cenných šperků, které ráda nosila. Navíc o „pokladu“ začala mluvit až pár let před smrtí. Do té doby o něm nikdo nikdy neslyšel.

Co kdyby to byla pravda?

Uběhlo několik let, měla už jsem svou vlastní rodinu, když jsem doma pro obveselení vyprávěla, že možná máme na cizí zahradě pod hruškou poklad. „A co když ta tvá babička nelhala?“ vážně se zamyslel můj manžel Radek. „Před válkou spousta lidí zakopávala šperky a cennosti.“ – „Nevím,“ pochybovačně jsem zakroutila hlavou. „Proč by nám o tom nikdy dřív neřekla?“

Červíček pochybností však začal vrtat i v mé hlavě. Začala jsem hledat informace na katastru nemovitostí a zjistila, komu nyní dům patří. Jména mi samozřejmě nic neříkala, mému otci taky ne.

„Víš co? Zajedeme se tam v sobotu podívat,“ navrhl Radek. „Nenápadně obhlídneme dům a okolí, projdeme se kolem… a uvidíme.“ Ani mě nemusel moc přemlouvat. Naše děti, tehdy ještě docela malé, jsme svěřili rodičům a vyrazili do západních Čech.

Výlet za pokladem

Dům jsme našli bez problémů. Zaparkovali jsme kus dál a vydali se na průzkum. Stál v tiché ulici obklopený nádhernou okrasnou zahradou – hrušku, ani jiné ovocné stromy jsme neviděli! „Obejdeme to ještě jednou z druhé strany,“ navrhl Radek. Tam nevedl žádný chodník, jen uzoučká zarostlá cestička. Z druhé strany byla polorozpadlá zeď, za kterou kdysi byla malá továrna.

Prodírali jsme se křovím u cesty a pokoušeli se skrz živý plot nahlédnout do zahrady. „Vylezu na zeď, třeba něco uvidím,“ napadlo Radka. S obavami jsem pozorovala, jak můj ne moc zrovna šikovný manžel se snaží zdolat vratkou zeď. V okamžiku, kdy už byl téměř nahoře, se mu pod nohou vydrolily zbytky malty, podjela mu i druhá noha, neudržel stabilitu a s ne zrovna slušným zaklením spadl na záda.

Snažila jsem se zjistit, co se mu stalo, takže jsem si nevšimla, že zadními vrátky se zahrady přiběhl mladý pár. „Volej policii,“ křičela žena asi v mém věku. – „Zavolej ty, já je pohlídám!“ odpověděl muž. „Nehýbejte se!“ řekl směrem k nám. „Už přes hodinu vás pozorujeme. To budou mít policajti radost, že jsme jim pomohli chytit zloděje, kteří tu vykrádají domy v okolí!“

Místo pokladu přátelé

„My nejsme zloději!!! Nikoho nevolejte, všechno vysvětlíme,“ zasípal zcela paralyzovaný Radek. – „Hm, tak ti nám asi fakt neutečou,“ poznamenal ten mladý muž.

Nějakou dobu trvalo, než jsme vysvětlili, kdo jsme a o co nám šlo. To už se žena nahlas smála: „Hruška? A pod ní poklad? Tak hruška tu tedy opravdu neroste!“ A vysvětlila nám, že dům koupili od městského úřadu před pěti lety. Zahrada prý byla zanedbaná, ale žádné ovocné stromy tam nebyly. „A to ani dřív,“ řekla nám. „Bydlím v téhle ulici celý život, rodiče mají dům naproti. Co si pamatuju, vždycky tu byla jen okrasná zahrada.“

Poklad jsme tedy nenašli. Zato jsme získali skvělé přátele. Iva a Pavel, tak se majitelé domu jmenují, trvali na tom, že musíme zajít na kafe.

Poklad jsme už dál nehledali. I když poznat prima lidi, s kterými se od té doby přátelíme, to je takový malý poklad. Babička by určitě měla radost.