Čas jen pro mě

„Tys tátu vyhodila,“ křičela na mě dcera. Bylo jí třináct a o slovo se hlásila puberta. Rychle zapomněla, že otce si nikdy neužila a že se snažil vysoudit co nejmenší alimenty. Asi nemusím zdůrazňovat, že je stejně neposílal. A o Dominiku se téměř nezajímal.

Dospívání bylo u Dominiky dost kruté. Tedy hlavně pro mě. Dodnes se divím, že jsme to obě ve zdraví přežily.

Nelíbí se mi

Kupodivu odmaturovala na první pokus na zdravotní škole a začala pracovat jako sestřička u zubaře. Právě tam potkala Davida. Přišel jako pacient.

Ani trochu se mi nelíbil. O několik let starší, už i rozvedený a pohledný mladý muž. Postava vysportovaná z fitka, černé vlasy jak uhel svázané do culíku, modré výrazné oči. Z těch očí ale čišel chlad.

Když ho Domča přivedla na kávu, zeptala jsem se ho, co dělá. „Všechno a nic,“ vyhýbavě odpověděl. – „A tím se dá uživit?“ – „Uživit se dá vším,“ upřel na mě ty ledové oči, „jen se to musí umět.“ A odvedl řeč jinam.

„Mami, ty jsi nemožná,“ zlobila se na mě pak Dominika. „Vyslýcháš Davida jak malýho kluka!“

Nějak se změnila...

Po několika měsících se Dominika k Davidovi odstěhovala. Přišli pak společně na oslavu mých narozenin. Dominice to moc slušelo, měla nové šaty a byla tak nějak jinak nalíčená a učesaná.

Jenže jakmile se s ní začal bavit někdo z příbuzných, David jí majetnicky dával ruku kolem pasu. Pak si přisedl můj synovec a Domčin bratranec Honza, který se vrátil po roce ze studií v Americe, a Dominika si s ním nadšeně povídala.

„Domi, jdeme domů,“ zavelel najednou David. A Dominika se zvedla. Všichni ztichli a upřeli na ně oči. Rychle se rozloučili, Honzu ale David záměrně přehlédl.

To snad není pravda!

Jednou v sobotu jsem pekla štrúdl, který má Dominika ráda. Domluvily jsme se, že jí ho tam odpoledne zanesu. Přišla jsem ale dřív a Dominika s Davidem ještě nebyli doma. Nechtěla jsem se vracet, tak jsem se rozhodla, že na ni počkám. Pak jsem zaslechla štrachání a vyndávání řetízku u vedlejších dveří.

„Vy jste maminka té slečny, co bydlí teď vedle?“ ptal se starší hlas. – „Ano,“ přikývla jsem. – „Víte, nic mi do toho není,“ sousedka už otevřela dveře naplno, „bydlím tu celý život. David se sem přestěhoval ještě s bývalou manželkou asi před třemi lety,“ pokračovala. „Moc slušná a hodná holka. Jenže pak jsem stále častěji slyšela křik, rány a pláč. Dokonce jsem jednou zavolala policii. Mladá paní měla modřiny po celém těle. David mi vyhrožoval, že jestli se budu plést do jejich záležitosti, prý budu litovat,“ povzdechla. „Naštěstí mu pak Katka, tak se jmenovala, utekla.“

Když viděla můj děs v očích, řekla: „Nebudu vám lhát, tuhle novou slečnu asi mlátí taky. Zrovna včera večer byl u nich hluk… Ta dívenka pak dlouho vzlykala.“

On ji mlátí!?

Polilo mě horko. Měla jsem pravdu, když se mi ten kluk nelíbil! V tom okamžiku přicházeli k bytu David s Dominikou. Ona měla na očích tmavé brýle. „Proč máš brýle?“ podivila jsem se, vždyť je venku šero. – „Má zánět spojivek,“ odpověděl za ni David. – „Ukaž, podívám se, možná bys měla jít k doktorovi…,“ sundala jsem jí brýle a uviděla pod očima podlitiny!

„Mami, co to děláš?“ obořila se na mě Domča. „Nejsem malá holka! Spadla jsem v kuchyni na židli. Věděla jsem, jak to budeš zkoumat, tak jsem nic neříkala!“ Práskla dveřmi a já tam zůstala stát se štrúdlem v ruce. „Vemte si ho,“ tiše jsem řekla té milé sousedce, „aspoň si osladíte život.“

Domů jsem došla jak v mrákotách. Co teď? Napsala jsem dceři zprávu, aby si nic nenechala líbit a odešla. Za chvíli mi volal David. Nenapadlo mě, že jí kontroluje telefon. „To bylo naposledy,“ křičel, „co se nám pletete do života! A už vás tu nechci nikdy vidět!“

Přemýšlela jsem, že půjdu na policii. Ale co když Dominika všechno popře?

Skončila na psychiatrii

Druhý den ji zmlátil tak, že se nemohla hnout. Jak jsem se dozvěděla později, prý se vyzývavě podívala na kolegu, když na ni David čekal před firmou, kde pracuje. Tehdy pochopila, že to není normální. Sebrala zbytek sil, zavolala taxíka a utekla, když byl David v koupelně.

Když zazvonila, byla uplakaná, pomlácená, všude modřiny. U sebe měla jen doklady, které si stačila vzít. Jinak nic. „Mami, už tam nepůjdu,“ vzlykala mi v náručí.

David jí ještě několik měsíců vyhrožoval a pronásledoval, až na něj musela zavolat policii. Naštěstí se před pár týdny odstěhoval – prý k nějaké rozvedené ženě.

Modřiny se zahojily, ale rány v duši zůstaly. Dominika skončila u psychiatra a na antidepresivech. Bojí se navázat nový vztah.

Já jen doufám, že se to zlepší a že z ní bude zase ta veselá holka, jakou bývala.