Čas jen pro mě

Můžete si stejně jako básník Jan Neruda říct „…a čím jsem byl, tím jsem byl rád“?

A víte, že ano? I u těch nejpitomějších džobů mě nadnášelo vědomí, že poznávám svět a život, a tak se vlastně stávám lepší pisatelkou. Podobné to bylo i u několika ran pěstí, které mi uštědřil život. A mimochodem, v New Yorku, kde jsem byla, abych tak řekla, nejzaměstnanější, najdete pramálo číšníků, taxikářů, umývačů nádobí. Bývají to spisovatelé, malíři, herci, kteří si takhle jen vydělávají, neidentifikují se s touhle prací. Někteří, pravda, v takových džobech ztvrdnou nadosmrti.

Která z vašich „profesí“ vás nejvíc posunula?

Stoprocentně psaní.

A v které z nich jste se musela nejvíc přemáhat, abyste mohla pokračovat?

Nejvíc mě asi ničily práce, které nepřinášely výsledek – teda výsledek jiný než zbohatnutí nějakého člověka či korporace. Veškeré marketingové aktivity, například. Ty jsem obyčejně přestala vykonávat v okamžiku, kdy jsem pochopila, o co jde.

Tím se dostávám k hlavnímu hrdinovi vaší poslední knihy Pepřové pocity. Kimani v rodné Keni si přivydělává tím, že provádí turisty po pevnosti Fort Jesus a taky se „předvádí“ jako Masaj. Jeho snem je ovšem Anglie…

Kimanimu bych říkala spíš anti-hrdina.

Chlapík ne snad zlý, ale dost sebestředný a bez funkčního mravního kompasu. Ano, doma v Keni dělal, co mohl, aby se uživil, včetně oblbování turistů. A jasně že se chtěl dostat do Anglie, tak jako drtivá většina Keňanů.

Na rozdíl od mnohých se to Kimanimu skutečně povedlo… ale pak přišel na to, že být fyzicky přítomen v Anglii nestačí, musí taky získat povolení k pobytu a práci. A to je skoro nemožné.

Opravdu je možné v Londýně nalézt kostel, jehož reverend pomůže zařídit přistěhovalcům azyl jen v případě, že jsou homosexuálové?

Haha, když to řeknete takhle, lidé si představí, že zmíněný reverend musí být pěkný podivín, který by nepomohl nikomu než gayům. Podobných kostelů se v Londýně skutečně několik vyskytuje, ale není to tak, že by jejich pastoři diskriminovali lidi na základě sexuální orientace.

Touží podpořit každého, kdo to potřebuje, jenomže Home Office (britské ministerstvo vnitra) už neuděluje azyly imigrantům, pokud ve své vlasti nebyli v ohrožení života. A pokud nemají na těle známky násilí, usoudí, že jsou ve své vlasti v nebezpečí jen v případě, že jsou gayové a lesby.

V řadě afrických zemí je za „homosexuální chování“ sazba 14 let za mřížemi, v Ugandě dokonce doživotí. A tak pastoři (v knize je to reverend Ant) dosvědčují, na základě svých pozorování a úsudku, že ten který žadatel podle jejich nejlepšího vědomí a svědomí skutečně není hetero. Jedině tohle jim může pomoct získat azyl.

Novinka Ivy Pekárkové: Pepřové pocity

Kimani vyrůstal ve světě, ve kterém je homosexualita těžký hřích a zločin proti řádu světa. Věřil tomu, co ho učili: hanebníci, co urážejí Boha, zasluhují tvrdý trest. A pokud je On sám nepotrestá, musíte se o to postarat vy. I když vám to způsobuje krvavá zranění na těle a pepřové pocity v duši. Nikdy by ho nenapadlo, že v cizí zemi najde kostel, který homosexuály vítá a pomáhá jim. Nikdy by ho nenapadlo, že gayové z Afriky dostávají v Británii azyl jen proto, že jsou gayové. Kimani už nevěřil, že mu bude dovoleno zůstat ve vytoužené zemi, a teď mu přece svitla naděje. Byl už v životě ledasčím: Masajem, samozvaným průvodcem, vykonavatelem Boží vůle, kurýrem bez papírů. Dokáže se stát... homosexuálem? (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Jsou přistěhovalci z Afriky většinou tak naivní, jak to předvádí Kimani?

Ano, jsou neznalí a můžete říct, že i naivní, ač já tomu teda radši říkám nezdolný africký optimismus.

Přestože jsou informace o tom, s čím se emigrant s nevyšší pravděpodobností setká ve vysněných zemích, snadno dostupné, lidé naplnění nezdolným africkým optimismem jim prostě nevěří.

Navíc tuhle osvětu kazí emigranti, kterým se podařilo v cizí zemi uchytit a přijedou se pochlubit do své vlasti. Pak kolem sebe rozhazují peníze, všem vyprávějí, jaké jsou tam ženské (drtivá většina těchhle žvanilů jsou muži)… lidé prostě chtějí věřit, že se v cizině uchytí i oni.

Všechno se ještě komplikuje tím, že získání azylu je čím dál těžší – před 25 lety ještě nebylo tak těžké získat azyl v „bílé“ zemi. Osvětu jde dělat jaksi soukromě – za skoro čtvrt století, co se skoromanželem vysvětlujeme našim africkým příbuzným, jaké je to v cizině, se nám povedlo odradit od emigrace řadu z nich. Naši příbuzní nám věří, ale jejich sousedi už ne.

V rozhovoru pro Český rozhlas jste uvedla: „Není to kniha o svobodě, ale o tom, jak jsme neustále spoutáni jedním nebo druhým. Můj hrdina si myslí, že přijede do Anglie a bude mít lepší život, ale místo toho zjistí, že je tam úplně stejně spoután různými imigračními zákony a že je to vlastně horší, než to bylo v Keni.“ Mluvíte z osobní zkušenosti člověka, který emigroval?

Ne. Tehdejší emigrace z Československa byla proti tomu, co zažívají dnešní uprchlíci, procházka rozesmátou Moskvou.

Témata vašich knih se hodně točí právě kolem emigrace, svobody a střetávání se různých kultur. Věříte do budoucnosti v bezproblémové soužití lidí různých kultur a náboženství v evropském prostoru?

Pokud i po brexitu považujete Spojené království za evropský prostor, můžu říct, že určitě. Tady soužití všemožných lidí funguje dobře. Bezproblémově samozřejmě ne, žádný stát nefunguje bezproblémově. 

Navíc v každé společnosti jsou a vždycky budou silně problémoví jedinci. V demokratické společnosti je nelze postřílet ani je zavřít někam, kde je nikdo nevidí.

To ale nesouvisí s kulturou nebo náboženstvím, i když se složitým bludištěm, ve které se proměnil moderní svět, by to souviset mohlo.

V Londýně žijete už přes dvacet let. Proč jste si poté, co jste pobývala na různých místech světa a na chvíli se vrátila i do Prahy, vybrala k životu právě Londýn?

Je to jednoduché. Jakmile můj miláček získal české občanství, informoval mě, že chci žít v Londýně. Podivila jsem se sice, že jsem si toho nikdy nevšimla, ale odjela jsem do Londýna s ním.

Čím se v Londýně živíte?

Začínala jsem jako malířka a dekoratérka, pak jsem řídila taxík, teď hlavně tlumočím a taky pracuju jako kostelnice (což ovšem není placený džob). No a píšu.