Čas jen pro mě

Takové upřímné hodnocení vás určitě potěšilo. Jen připomenu, že hlavní roli knihy Zámek uprostřed světa hraje zámek v Panenských Břežanech. Ten je pomyslným spojníkem mezi skutečnými a fiktivními postavami. Která z nich vám byla nejsympatičtější a proč?

Impulsem ke vzniku Zámku uprostřed světa pro mě byly původně dvě protikladné postavy, které reprezentují dva zcela odlišné světy. Na jedné straně vídeňská mecenáška a múza umělců přelomu 19. a 20. století Adele Bloch-Bauerová, která pocházela z významné rodiny židovských finančníků a dodnes představuje symbol noblesy a kultivovanosti secesní Vídně. V jejím salónu se scházely osobnosti jako Gustav Klimt, Gustav Mahler nebo Sigmund Freud.

A na druhé straně přesvědčená nacistka Lina, která s nacistickou ideologií seznámila svého budoucího manžela Reinharda Heydricha. Byla to ona, kdo stál na samém počátku jeho kariéry Pražského kata, kdo obhajoval zrůdnosti hitlerovského režimu a souhlasil s pronásledováním Židů. Ironickou shodou okolností, protože historie má velký smysl pro ironii, se tyto dvě ženy symbolicky setkaly na Dolním zámku v Panenských Břežanech.

Adelin manžel Ferdinand Bloch-Bauer ho koupil v 1909 a vytvořil v něm krásné letní sídlo pro svou milovanou Adele. Ta do Břežan velmi ráda jezdila, v zámeckém parku sázela květiny a vzácné stromy, v roce 1925 však předčasně zemřela. Ferdinand žil na zámku dál, po Mnichovské dohodě ho ale jako Žid opustil a odešel do exilu.

Zámek se stal majetkem Velkoněmecké říše a ubytoval se v něm nejprve říšský protektor Konstantin von Neurath a po něm Reinhard Heydrich se svou rodinou.

Po jeho smrti Lina v zámeckém parku místo Adeliných růží pěstovala mrkev, o plantáže zeleniny se jí přitom starali židovští vězni z Terezína.

S trochou nadsázky se tak dá říct, že pod střechou břežanského zámku se v symbolické zkratce odehrál jeden z velkých příběhů 20. století – nacismus a holokaust. A i když nic není černobílé, tak v tomto případě je zcela evidentní, na čí straně je zřejmé zlo.

Ovšem k vaší otázce: „držela jsem palce“ pochopitelně Adele, mým favoritem se nakonec stal Ferdinand Bloch-Bauer.

Podnikatel evropského formátu, který se ale celý život držel v pozadí své oslnivé a o mnoho let mladší manželky, podporoval ji v jejím mecenášství a filantropii, a nakonec sám podpořil umělce jako například Oskara Kokoschku, když museli uprchnout z nacistického Německa.

Byla mi sympatická jeho neokázalá pomoc lidem, kteří se ocitli v nesnázích, aniž by na ni přitom pozérsky ukazoval. Pro mě se tak největším hrdinou mé knížky stal právě tenhle nenápadný tichý pán, který se stále držel stranou. 

Co mohou mít společného židovský cukrovarník evropského formátu Ferdinand Bloch-Bauer, původem z Mladé Boleslavi, s venkovským učitýlkem von Ostenem z ostrova Fehmarn ve šlesvicko-holštýnských vodách? Nebo malíř Gustav Klimt s policejním špiclem Kurtem Nowakem z Jihlavy? A především slavná Dáma ve zlatém s vdovou po Pražském katovi Linou Heydrichovou...? Osudy těchto a mnoha dalších postav spojuje nenápadný zámek ve středních Čechách. Dnes chátrá, odehrál se tu však jeden z velkých příběhů dramatického 20. století. (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Zámek uprostřed světa jsem přečetla doslova jedním dechem a zase si uvědomila, jak je nutné připomínat, že naše relativní jistoty se během okamžiku mohou rozpadnout. Břežanský zámek a jeho měnící se majitelé jsou toho důkazem. Překvapilo vás něco při hledání informací?

Každá kniha, kterou píšu, mi přináší spoustu překvapení a Zámek nebyl výjimkou. Tím, že se snažím co nejvíc dozvědět o historickém pozadí svých příběhů, nacházím často překvapivé informace a souvislosti, které se do čítanek a školního dějepisu nevešly.

Historie je přitom mnohem barevnější, než si myslíme, a překvapení nás čekají za každým rohem.

Konkrétně u Zámku jsem se snažila pochopit, jak, proč a z jakých zdrojů mohl vzniknout nacismus a jaké byly mechanismy, které umožnily, aby šest milionů Židů za holokaustu „proletělo komínem“. Ukázalo se, že stačí přijmout zdánlivě nevinně vypadající zákony, a holokaust přijde sám.

Kořeny jsou ale hlubší.

Ano. Moc se například nepíše o tom, že v samotných počátcích nacismu bylo hluboké ponížení Němců po prohrané Velké válce a děsivé válečné reparace, které Německu uložily vítězné mocnosti, především Francie. Sama byla tak poničená 1. světovou válkou, že se potřebovala tvrdě pomstít. Winston Churchill po 2. světové válce velmi moudře napsal:

„Ve válce: rozhodnost. V porážce: vzdor. Ve vítězství: velkorysost. V míru: dobrá vůle.“

Spojencům po první válce velkorysost vůči poraženým evidentně chyběla. Hitlerovské Německo to samozřejmě nijak nevyviňuje ze zrůdností, jakých se tento režim dopustil, je to spíš jen varování příštím vítězům, aby je neovládla potřeba mstít se na poražených. A pokud jde o jednotlivé osobnosti, o kterých píšu: o Ferdinandu Bloch-Bauerovi jsem se už zmínila, hodně mě ovšem bavil příběh Egona Schieleho nebo admirála Canarise. K těm bych se ještě ráda vrátila…  

Zámek uprostřed světa je vaší 13. knihou. Kromě toho jste ještě tři básnické sbírky vydala v samizdatu. 

Napsala jsem, editovala či spolupracovala na více než dvacítce knih, těch 13 je číslo z Databáze knih, ostatní jsou zmiňovány například v souboru Národní knihovny. To ale není tak podstatné.

Knížky básní jsem vydala „vlastním nákladem“ v 80. letech pro přátele, samozřejmě mimo oficiální nakladatelství. Tu třetí, nazvanou Typografie/Topografie snu/, graficky upravil Pavel Šváb a v roce 1990 ji Památník Národního písemnictví označil za Nejkrásnější knihu vydanou v disentu. Což je samozřejmě Pavlova zásluha, nikoliv moje.

Z toho se dá vyvodit, že jste měla blízko k disentu.

Myslím, že s disentem měl před Listopadem jakousi zkušenost každý, kdo jen trochu přemýšlel a díval se kolem sebe. Naše rodina nepatřila k nejužšímu jádru chartistů či disidentů, můj otec se však dost angažoval během pražského jara. Ve smíchovské Škodovce organizoval debaty dělníků se spisovateli a různá protestní shromáždění, hlavně po srpnové okupaci.

Doma se pořád mluvilo o politice, všude ležely spousty různých letáků a textů, a i když mi bylo teprve dvanáct, hodně mě to zajímalo.

Díky svým aktivitám byl také otec prvním, koho ze Škodovky začátkem roku 1969 vyhodili. Dál se ale angažoval v Semafor klubu, později Jonáš klubu, řadu let byl jeho předsedou. Tento spolek kolem sebe soustředil mnoho zakázaných spisovatelů, písničkářů, výtvarníků a herců. Různými cestami jim umožňoval publikovat jejich díla mimo oficiální struktury.

V normalizačním Československu se odehrává příběh Krycí jméno Studentka. V něm rezonuje silné téma lidí v disentu a nátlaku Státní bezpečnosti na ně. Popsala jste tam i své vlastní zkušenosti?

Já jsem díky špatnému kádrovému profilu nemohla studovat, směla jsem se jen naučit psát na stroji a těsnopis. Musím přiznat, že se mi to v příštích letech docela vyplatilo. A školy jsem dohnala později.

Po celou dobu husákovské normalizace jsem kolem sebe měla lidi, kteří k disentu patřili, ale i ty z druhé strany. Bohužel se ukázalo, že i jména našich blízkých přátel se po Listopadu objevila v seznamech spolupracovníků Stb. Všechny tyto zážitky a zkušenosti formovaly můj vztah k politice a veřejnému dění a promítají se do mých knížek.

Vznikla tak i kniha Krycí jméno Studentka, kde jsem volně zpracovala příběh mladé chartistky Lilian. Pro mladší čtenáře, kteří mají to štěstí, že reálný socialismus nezažili na vlastní kůži, musím zdůraznit: nic v ní nepřeháním! 

V mnoha knihách se věnujete známým historickým osobnostem, které se snažíte představit tak trochu jinak, jako normální lidi z masa a kostí, a ne legendy. Myslím tím například Friedrich řečený Bedřich o Bedřichu Smetanovi nebo Dora: Monolog dcery Boženy Němcové i Sestry B. o Lídě Baarové a její sestře Zorce Janů. Podle čeho si vybíráte své hlavní hrdiny a hrdinky?

Tato otázka se objevuje celkem často a je to pochopitelné. Mám na ni odpověď, která sice zní jako bonmot, je na ní ale hodně pravdy. Ty postavy si vybírají mne. Jako příklad bych mohla uvést okolnosti vzniku divadelní hry Osamělé večery Dory N., o dceři Boženy Němcové.

Přiznám se, že Božena Němcová nikdy nebyla mou nejoblíbenější spisovatelkou, takže jsem chvíli váhala, když jsem v roce 2012 dostala nabídku z rozhlasové stanice Vltava, abych o ní ke 150. výročí jejího úmrtí připravila pětihodinové pásmo. Pustila jsem se ale do práce a snažila se o ní získat co nejvíc informací. Pročítala jsem její dílo, veškerou korespondenci, deníky jejích přátel atd.

A v určitém okamžiku na mě doslova vypadl ze skříně kostlivec v podobě Boženiny dcery Dory, o které v té době nevěděly ani jinak velmi vzdělané profesorky češtiny na gymnáziích.

Z archivních materiálů vyplynulo, že se Němcová ke své samotářské, nesmělé a nemocí zohyzděné dceři nechovala pěkně, udělala si z ní doslova služku. Mluvila o ní v duchu: „Naše Dora není tuze pěkná, ale má dobré srdce.“ Tak jsem si říkala, jak se asi té patnáctileté dívce muselo žít vedle obletované matky, která pro dceru neměla ani kousek uznání. A co to vypovídá o naší slavné spisovatelce? Bylo mi Dory opravdu líto a potřebovala jsem ji nějak rehabilitovat a „odškodnit“.

Snad se to povedlo v tom směru, že Doru dosud uvedlo pět divadelních scén, dočkala si víc jak sto padesáti repríz a Taťána Medvecká za její rozhlasovou podobu získala historicky první rozhlasovou Thálii.

Silný příběh má i Růžena Vacková, o které jste napsala román Trestankyně.

Politickou vězeňkyni Růženu Vackovou komunistický režim věznil dlouhých patnáct let, až do roku 1967! O ní mi to přímo řekla i jedna z jejích spoluvězeňkyň z pardubické ženské věznice: „Růženka si vás vybrala, tak to teď nesmíte zkazit!“ Přiznám se, že v tu chvíli jsem se rozklepala a klepu se doteď.

Román Trestankyně proto taky považuji za svou dosud nejzávažnější knížku. Když teď uvažuji, jak si vybírám své postavy, tak asi podle pravidla, že jim pořád hodně dlužím/e/.   

Jste také autorkou nebo spoluautorkou několika divadelních her.

O Osamělých večerech Dory N. už jsme mluvily. Plzeňské Poetické divadlo už víc jak deset let uvádí v plzeňských interiérech, které navrhl architekt Adolf Loos, představení Odpolední čaj u Loosů. Tato hra vychází z pamětí třetí Loosovy ženy Claire a ukazuje, čím vším si museli projít slavný architekt a jeho o mnoho let mladší manželka, než se stala jednou z obětí holokaustu.

Českobudějovické studentské divadlo SUD několik let uvádělo další jednoaktovku Nácvik na večírek, tentokrát o Karlu Poláčkovi a jeho přítelkyni Doře. Hra, která začíná jako vtipná hříčka, při níž se oba popichují při zkoušení zábavného divadelního skeče, který chce Poláček uvést v roce 1938 na silvestrovském večírku u Ferdinanda Peroutky, končí ovšem jako tragédie v Osvětimi a při pochodu smrti v roce 1945.

Považuji za velkou čest, že právě tato hra byla uvedena v Terezíně při čtení jmen obětí holokaustu nebo v pražské Maiselově synagoze. A že ji při desítkách repríz viděly třídy gymnazistů po celé republice.

V pražském Divadle Kolowrat uváděla po dvě sezóny Milena Steinmasslová hru o Toyen Všechny barvy samoty, kterou jsem napsala původně jako monodrama podle své knihy To je on a kterou do konečné podoby pro dvě herečky upravila režisérka Tereza Karpianus.

Na jakou z nich byste čtenářky pozvala?

Na nejnovější představení do Werichovy vily na pražské Kampě. Hra Sestry B., v níž se stýkají a potýkají sestry Lída Baarová a Zorka Janů, se zabývá mírou odpovědnosti, jakou máme za osud svých blízkých.

Připomenu jen, že Zorka spáchala sebevraždu poté, co ji jako „sestru kolaborantky“ vyhnali její herečtí kolegové z divadla. Tuto hru uvádí Divadlo Largo, přičemž Lídu Baarovou skvěle hraje mladý absolvent DAMU Martin Doucha a Zorku jeho kolegyně Adéla Kalusová. 

Jako redaktorka zahraničního vysílání Českého rozhlasu jste se řadu let věnovala českým krajanům v exilu. Co vás k tomu vedlo? 

To by byla opravdu dlouhá odpověď! Na místo redaktorky zahraničního vysílání jsem nastoupila v roce 2001 a tématu krajanů se v té době nikdo z kolegů věnovat nechtěl. Takže mi bylo „přiděleno“, aniž bych o něm moc věděla. Dodnes to ale považuji za velké privilegium! Měla jsem tak příležitost poznat mnoho velmi zajímavých osobností exilu, jejichž osudy by samy o sobě vydaly na román.

Kdo z nich vás zaujal?

Nezapomenu například na pana Karla Velana, původně brněnského podnikatele, který po Únoru 1948 emigroval na Západ. V Kanadě vybudoval obří strojírenskou firmu, která dodává součástky do amerických ponorek, jaderných elektráren a raketoplánů. Současně byl ale velký filantrop a začátkem 90. let minulého století byl jedním z prvních, kdo přispěli na Výbor dobré vůle Olgy Havlové.

O tom, jak skromný člověk přitom byl, svědčí i malá historka z natáčení. Když po roce 2000 přijel do Plzně na jeden z mezinárodních kongresů zahraničních Čechů, potřebovala jsem s ním natočit pro vysílání rozhovor. Ten den bylo ovšem velké horko, všude hrozný hluk, tak nám nezbývalo než se uchýlit na jeden z tišších plzeňských dvorků. Panu Velanovi bylo už kolem devadesáti let, tento světový podnikatel se spoustou zahraničních vyznamenání se mi ale velmi omluvil, zda by mi nevadilo, kdyby si na chvilku sedl na popelnici, prý ho po ránu trochu bolí nohy.

Dobrou hodinu jsme si pak skvěle popovídali nejen o jeho podnikání, rodině, filantropii, ale i tom, jak pro něj Oxfordská univerzita uspořádala prestižní vědeckou konferenci, protože přišel s velmi originálním návrhem, co se stalo v tom nejmenším zlomku vteřiny po velkém třesku. Vypočítal na to dokonce vzorec, který by tu zabral dvě stánky. Pan Velan přitom byl stále vtipný, milý, ohleduplný atd. Říkám si: který malý český fouňa by se takto zachoval?

Určitě vzpomínáte i na jiné.

Další objev pro mne byla například dojička Marie Provazníková z ukrajinské Veselynivky, z páté generace tamních českých krajanů, která dokázala ve své vesnici po desítkách let sovětského potírání víry znovu postavit českobratrský kostel.

Jezdila do Oděsy i do Kyjeva, jen aby svým sousedům vybavila víza pro cestu do Česka, přivezla léky nebo chodítko pro babičku, která už nemohla na nohy. Na takové lekce slušnosti, obětavosti a pomoci svým blízkým se prostě nedá zapomenout.  

Víte, že o vás není na internetu zrovna moc informací?

Vím to, nijak mi to ale nevadí. Můžu si za to nejspíš sama, moc se o sociální sítě nestarám. Nemyslím, že by pro čtenáře bylo tak důležité vědět, že mám velkou zahradu, přičemž pěstování mrkve se mi vůbec nedaří…