Čas jen pro mě

On byl básník, a to v té době něco znamenalo! On uměl. On se podíval. Aha! On pronesl pár vět..., a nemusely to být vždycky jenom verše. A On..., ano, a on je měl okamžitě na lopatkách. Nejen fyzicky, jistě, ale to mnohdy především. Mnohokrát. Tisíckrát. Takový pomenší, víceméně přitloustlý chlapík. A mohl se vyspat s kteroukoliv dívčinou, po které zatoužil. A taky to dělal!

Básník toho podivného surrealismu

On totiž básník a vůbec literát. Nezval byl zcela samozřejmou, neoddiskutovatelnou, dobovou vůdčí osobností českého surrealismu. A když jsme u toho surrealismu (každý si jistě pamatuje ty nejšílenější obrazy od neopakovatelného mistra malíře Salvátora Dalího a jiných), byl to nový nejen výtvarný, ale také zcela literární směr, který fascinoval. Fascinoval, stejně jako jeho tvůrce. Nicméně tady šlo o mnohem víc. Tedy ve smyslu erotickém, který jsme tu nastínili jako základ našeho povídání. Surrealismus totiž otevíral, víte? Duši, těla...

Úplně jiný člověk

Ale dobře, pojďme si povídat chvíli o „Básníkovi“, o Nezvalovi. Napsal toho hodně, ale jako vedoucí osobnost českého poetismu a surrealismu začal zářit roku 1927 zejména díky svému básnickému eposu Edison, načež navázal dramatem Manon Lescaut, jistěže ne původnímu, neboť jeho pero s tímto klasickým dílem dávných dob udělalo své. Stejně jako s mnoha dalšími, třeba Valérie a týden divů celá geniálně zpracovaná režisérem Jaromilem Jirešem. A co teprve jeho osobitá tvorba...?

Ženy se o něj párkrát i popraly

Tento Pan Básník Vítězslav Nezval byl zejména neutuchajícím vymetačem pražských bohémských podniků, kde tehdy kromě tradičně výtečného piva i vína tekl v tu dobu i tehdy v Paříži již dávno vyhlášený magický absint, zakázaný už brzy na to, co zničil kdekoho z dobové umělecké bohémy pro své návykové halucinační účinky.

Jenomže to všechno už je minulost, nás zajímá dopad do dneška. A tou byla „Básníkova“ vyhlášená erotičnost. Kdo už to dnes posoudí, ale prý byl vyhlášeným milencem. A zcela notorickým svůdníkem, dokonce prý vítezil u dam „s velikým srdcem“. Ale co to je?

Chcete konkétní slavná jména, které povolil sdělit? Tak třeba Lilly Hodačová, Nina Nikolajevová či bulharská básnířka Dora Gabe... Jen se prohrabte na internetu! Rozhodně se vyspal s více ženami, než kterýkoliv jiný smrtelník našich století. Nezval. Vítězslav Nezval. A když zrovna nenarazil na ženu, která by mu právě „dala“, vyrazil do bordelu, kterými v tu dobu Praha přetékala..

Stejně jako Paříž, kde býval také častým hostem. A budete se divit, ženy se pro něj prý párktát dokonce i popraly, zejména pak v v nočních pražských kavárnách Metro anebo Union, na což je v literární historii řada očitých svědků. A to měl fungující domácnost s laskavou a milovanou ženou. 

A doma?

Doma měl náš básník svoji milovanou Fáfinku, svoji manželku a ženu, která mu prý – dle mnoha literárních historiků – „...se skřípejícími zuby trpěla jeho aféry“, jenomže to by asi nebylo jen tak, ona přece věděla víc, mnohem víc, než tamti venku za rámcem surrealistovy duše. Nezval byl živel a jeho žena nejspíše tou pravou paní na pravém místě: on pro svou tvorbu musel ŽÍT naplno, opíjet se milovat děvky i paničky, okouzlovat postarší umělkyně, rvát se po hospodách... A potom doma najít svoje zázemí. Jak jinak, kdy a kde by jinak mohl tvořít?! Chápete to, dámy? Jak píše jeho kolega básník Seifert, umřel doma, a velmi lehce, v náručí své ženy. Prostě jen vydechl … – a bylo.

A koho to vlastně doopravdy miloval. Anebo co?!

Až jednou potkáte Básníka, a pochopíte, že je to Básník, pak porozumíte.