Čas jen pro mě

Mohlo by se zdát, že tato autorka, která psala prózu pro mládež, ale zejména o svébytných osudech těžce zkoušených žen a i dívek, byla vzorem absolutní morálky. Literárně jistě, nicméně ve svém osobním životě to byla doslova živočišná „samice“, která milovala sex a užívala si ho „plnými hrstmi i stále plným klínem“, řečeno slovy básníka.

Komunistkou za každou cenu

Majerová patřila do skupiny anarchisticky levicově zaměřených spisovatelů první republiky, která vydržela v naší domácí komunistické straně (vstoupila do ní roku 1921 jako jedna z jejích zakladatelů) i poté, co řada jejích levicově orientovaných kolegů z dobové Komunistické strany Československa vystoupila jen co se v původně glorifikovaném Sovětském svazu začaly dít vražedné čistky a další dnes již obecně známá zvěrstva, zejména pak ty stalinistické.

Faktem je, že na V. sjezdu KSČ vydala společně s dalšími komunistickými intelektuály a umělci zásadní kritický leták zvaný „Projev“ či „Manifest sedmi“, který vyzýval k odstranění nového vedení strany, takže byla spolu s ostatními signatáři vyloučena. Nicméně po druhé světové válce se do KSČ vrátila, a to nejspíše z kariéristických důvodů.

Mezi svými

Majerová tedy mezi komunisty vydržela, neboť chtěla psát a být miláčkem režimu za každou cenu – i za cenu pokroucené osobní morálky. A to se jí doopravdy podařilo. Nakonec – možná to celé i vnímala pozitivně (?!), neboť je známa i jako zapálená komunistická novinářka. Holt, každému, co jeho jest!

Jako privilegovaná komunistická spisovatelka, a dlužno podotknout, že vůbec ne špatná, dostávala jedno státní vyznamenání za druhým. Majerová byla řádnou členkou České akademie věd a umění (od roku 1940), byla nositelkou Řádu práce (1954), Řádu republiky (1957), Řádu Klementa Gottwalda (1962) a v roce 1955 obdržela Státní cenu Klementa Gottwalda. Byla vzorem, ideálem, arbitrem. A přitom se tiše mlčelo o tom, jak vysoce nemorální je Majerové promiskutní život.

Divoká sexualita

Začalo to už kdysi dávno, někdy v jejím mládí, ale jakýsi zásadní divoký sexuální vztah, který už nebylo lze utajit (byly to trochu jiné, obecně poněkud zkostnatělé doby – o sexu se tehdy ještě veřejně moc nemluvilo), byla její bezuzdná erotika s kolegou novinářem Jiřím Stivínem. Otěhotněla s ním, jistěže jako svobodná matka, ve svých osmnácti letech, v devatenácti mu porodila syna Pravoslava. Dlužno podotknout, že pak už si Majerová „dávala pozor“, a taky o nějakých potratech se mluvilo...

Jenomže, co teď?!

Začínající ambiciózní spisovatelka a levicová novinářka, která šíří a propaguje zejména čistou a nezkaženou morálku moderní ženy oproti tomu „zkaženému, zkorumpovanému a prohnilému kapitalismu“, se přece nemohla jen tak umazat od morálního bahna. Jediným řešením, jak umlčet drbny a jiné kritiky, byla svatba. A tak si Stivína nakonec roku 1904 vzala za muže, jistěže jenom na oko.

Její divoký, promiskuitní erotický život pokračoval dál v nezmenšené míře. Marie byla krásná, měla hluboké oči, husté kudrnaté vlasy, „dokonalou porcelánovou pleť“, jak napsal jistý básník, prostě dobová erotická bohyně. Navíc se ráda svlékala, zejména pak na veřejnosti. Však měla co ukázat: byla opravdový kus ženské! Dochovaly se mnohé střípky z jejího promiskuitního života, a bylo jich tolik, že by vydaly na jednu hodně tlustou erotickou knihu. Jenomže ona byla nejen poživačná, ale také cílevědomá, chytrá a šikovná. Prostě se uměla v životě otáčet...   

Jeden příklad za všechny...

Už roku 1906 mizí vdaná Marie Majerová do Paříže, kde se – pod oficiální hlavičkou studií na Sorboně – zapojí velice intenzívně do divokého života místní bohémy. A že tam bylo objektů na výběr! Kolik jen Čechů v té době v Paříži pobývalo! A do jednoho z nich se podle všeho dokonce zamilovala: do později slavného českého básníka, rodáka z Příbrami, Františka Gellnera. Možná ho tak velmi milovala právě proto, že on sám o ní prý neměl velkého mínění.

Gellner byl i přes svoje geniální básnické nazírání světa do jisté míry maloměšťák, a tak vedle ohnivé milenky, jíž Maruška nesporně byla, chtěl doma spíše věrnou dívenku na úklid a ke sporáku. A tak Marii časem vyhodil ze svého nepříliš luxusního pařížského bytu. Zhrzené Majerové tak nějak nezbylo, než se vrátit domů do Čech (původně žili ve Vídni), k manželovi, kde samozřejmě pokračovala ve svém oblíbeném promiskuitním životě. No ale se Stivínem se nakonec rozvedla a vzala si roku 1922 grafika Slavoboje Tusara, jenomže od svého tradičního bohémského životního stylu nikdy neustoupila. Pokud někoho opravdu milovala, byl to asi Gellner, který pak jako obyčejný vojín zmizel kdesi v zákopech první světové války.

Mimochodem: básník S. K. Neumann jednou kdesi pronesl, že Marie zmíněnému již Františku Gellnerovi – prostřednictvím jeho ženy – nabídla i tu společnou domácnost, načež Franta jí prý drsně odpověděl „...aby mu ta potvora p...l políbila“.

Milenci

Ale pokud se týká výběru milenců, na kterých jí zase až tak nezáleželo, Marie Majerová prý byla v tomto smyslu doslova „zlatokopka“: vybírala si nejen ty nejhezčí a nejbohatší chlapy, ale dokázala si díky svým milostným avantýrám také zjednat respekt, postavení a kariérní postup.

„Štastná to žena,“ řečeno parafrází její slavné, podobně promiskuitní kolegyně a předchůdkyně Boženy Němcové (†1820), která ostatně také kdysi prohlásila: „Já patřím do doby o sto let později!“ Kdoví tedy, možná se znovu narodila jako Marie Majerová, která pak opravdu umřela o více než sto let později dne 16. ledna 1967 v Praze a je pohřbena na Olšanských hřbitovech.