Čas jen pro mě

Lékařem být nechtěl

Škodovi byli zámožnou plzeňskou rodinou. Otec František vystudoval medicínu, řídil zemskou zdravotní službu a angažoval se i politicky jako poslanec říšského sněmu. Později byl uveden do dědičného rytířského stavu. Skoro o dvacet let mladší dcera bohatého plzeňského mlynáře Johanna Říhová se roku 1836 po smrti manželky Anny stala jeho druhou ženou. Věno 100 000 zlatých František dobře investoval do pozemků.

Do této rodiny se 18. listopadu 1939 narodil syn Emil. Do školy začal chodit v Plzni, maturitu na reálce složil v Chebu. Otec předpokládal, že syn bude pokračovat v rodinné lékařské tradici. Mladíka však zajímaly stroje. S velkým sebezapřením František Škoda poslal Emila na studia strojírenství pražské techniky a poté na strojírenskou fakultu Vysoké školy technické v německém Karlsruhe.

Další odborné zkušenosti sbíral v Prusku, Anglii, Francii a Spojených státech.

Z roční dobrovolné služby v rakouské armádě si přinesl chronické onemocnění žaludku, se kterým se potýkal po zbytek života.

Rychlá kariéra

Do Čech se vrátil v roce 1866 a začal pracovat jako vrchní inženýr ve Valdštejnských strojírnách v Plzni. Vzdělaný mladý muž se rychle dostal na pozici ředitele a podařilo se mu získat důležité zakázky. Dobře věděl, že strojírny mohou být konkurenceschopné jen po důkladné modernizaci. Do té se nechtělo hraběti Valdštejnovi. Škoda od něj nakonec továrnu se 40 zaměstnanci odkoupil za 167 642 zlatých. Peníze pocházely z dědictví po matce a částečně vypomohl i otcův bratr Josef, lékař a profesor na Vídeňské univerzitě.

Nový majitel byl dnešními slovy workoholik. Továrna se pro něj stala vším, na osobní život neměl čas. Začal hledat bydlení v její blízkosti, aby nemusel ztrácet drahocené hodiny dojížděním. Podařilo se mu sehnat pronájem v domě jen pár minut od areálu strojírny. Majitelkou domu byla ovdovělá Marie Hahnenkammová, která spravovala rodinný majetek, který se skládal kromě několika domů i z cihelny, povoznictví a pivovaru.

Rodina ho moc nezajímala

Hermína Hahnenkammová byla zřejmě jednou z mála dívek, se kterými se Emil Škoda měl příležitost potkat. Brzy po seznámení se zasnoubili a plánovali svatbu. Hermínina rodina nadšena nebyla. Byli přesvědčeni, že majitel továrny, o třináct let starší než dívka, je jen prospěchář, který potřebuje peníze na rozvoj další výroby. Zřejmě měli trochu pravdu, ale Hermína si prosadila svou a roku 1871 se stala paní Škodovou s věnem 100 000 zlatých.

Škodovi měli čtyři děti, tři dcery a syna. Jak bylo tehdy v bohatých rodinách zvykem, o jejich výchovu se staraly německé vychovatelky. Emil rozhodně nebyl prototypem oddaného manžela a otce a rodině se nijak nevěnoval. Doma i v továrně byl Emil spíš zamlklý, vážný a zasmušilý, úsměvu se od něj dočkal málokdo. Jedinou radostí a okamžikem, kdy se uvolnil, pro něj byly hony v revírech, které patřily jeho otci.

Tip na zajímavou knihu

Píše se rok 1889 a Světová výstava stvrzuje pozici Paříže jako centra moderny. Mladý Pierre de Coubertin je plný ideálů, touží stvořit něco pro svou zemi a napomoci porozumění mezi národy. O pět let později zakládá Mezinárodní olympijský výbor a v roce 1896 stojí i za zrodem novodobých olympijských her. Na sklonku života, v Berlíně roku 1936, však Coubertin sleduje, jak se jeho sen hroutí pod tíhou nacistické propagandy. Kniha Idealista zachycuje 74 let Coubertinova života a odhaluje i dosud neznámé detaily o jeho spolupráci s Jiřím Stanislavem Guthem-Jarkovským, se kterým stavěli základy mezinárodního olympijského hnutí. Ponořte se do inspirativního, ale i tragického příběhu muže, kterému se i přes všechny překážky podařilo vybudovat sportovní událost, již dnes sledují miliardy lidí po celém světě. (Vydalo nakladatelství Universum.)

Přísný pan továrník

Díky penězům z Hermínina věna mohl stabilizovat strojírnu po krachu na vídeňské burze v roce 1873. Emil byl šikovný a prozíravý obchodník a brzy pro něj pracovalo kolem čtyř tisíc dělníků. Hlavním artiklem Škodových továren byly zbraně. Koncem 19. století patřil Škoda k největším evropským výrobcům zbraní. Vyráběl zařízení pro cukrovary, sladovny a pivovary, stroje pro doly a hutě. Založil moderní ocelárnu a cihelnu. Důležitým odvětvím jeho výroby byla i stavba lodí.

Stylem práce a vztahem ke svým podřízeným byl typickým továrníkem 19. století. Nosil při sobě neustále hůl a neměl zábrany s ní udeřit přes záda nebo přes nohy ty dělníky, kteří podle něho nepracovali dost rychle a dobře. Byl přísný a za opilství, krádež nebo špatné plnění povinností byl schopný zaměstnance na hodinu propustit.

O desetihodinové pracovní době se dělníkům u Škody mohlo jenom zdát, pracovali běžně dvanáct hodin. Bojkotoval snahy o zavedení povinného nemocenského a úrazového pojištění, neuznával 1. máj jako Svátek práce.

Na druhou stranu na tehdejší dobu vyplácel slušné mzdy, ze kterých dělníci mohli pohodlně uživit rodinu. Založil také Penzijní spolek, kde mohli spořit na důchody. V továrních bytech, které dal postavit, měli zaměstnanci výhodné nájemné.

Konec jedné epochy

Blížící se konec století byl i koncem velkých šéfů a začátkem většího vlivu bank na průmysl. Emil Škoda pochopil, že jedinou cestou k udržení a financování dalšího rozvoje je založení akciové společnosti. V prosinci 1899 se firma změnila v akciovou společnost Škodovy závody, ve které si ponechal 50 procent, a kde zůstal generálním ředitelem. To už měl před sebou jen poslední měsíce života.

Permanentní stres, přepracování a neustálé dohadování s početnými příbuznými, kteří podle něj zbytečně rozhazovali peníze, si pomalu začínaly vybírat svou daň. Byl vyčerpaný, unavený, necítil se dobře, trápily ho bolesti žaludku a hlavy. Lékaři mu doporučovali častější odpočinek u moře a lázně.

Zemřel 8. srpna 1900 v kupé vlaku cestou z rakouských lázní.

Spolu s ním symbolicky zemřela doba velkých továrníků 19. století.