Čas jen pro mě

Zajímaly ho přírodní vědy

Cesta ke vzdělání byla pro Alexandra trnitá. Když se 6. srpna 1881 narodil, otec Hugh Fleming byl nepříliš bohatý farmář ve skotském Lochfieldu. Maminka Grace brzy zemřela a Hugh se znovu oženil.

Ke čtyřem dětem, které už měl doma, přibyly brzy další čtyři. Uživit tak početnou rodinu, to nebyla žádná legrace. Základní škola v Darvelu byla vzdálená asi hodinu pěšky. Malý Alek, jak mu doma říkali, byl bystrý chlapec, kterého zajímaly přírodní vědy.

Chvíli navštěvoval přírodovědnou akademii a polytechnickou školu, ale finanční situace ho donutila studia v šestnácti letech opustit a vydělávat si. Celé čtyři roky pracoval jako úředník v lodní společnosti v Londýně.

Doktor, kam se podíváš

K medicíně ho přivedl o třináct let starší bratr Thomas, který byl očním lékařem. Díky němu a především díky dědictví po strýci Johnovi Flemingovi, který synovcům odkázal menší obnos, Alexander začal studovat lékařskou fakultu při St. Mary´s Hospital.

Zajímavostí je, že nakonec se kromě nejstaršího bratra, který převzal farmu, věnovali medicíně všichni sourozenci Flemingové.

Laboratoř vysloužená „střelbou“

K milované mikrobiologii se dostal náhodou. Jako člen školního střeleckého klubu měl vynikající výsledky a profesor John Freeman, předseda klubu a shodou okolností i pracovník mikrobiologické laboratoře, nechtěl o nadaného střelce přijít. Tak se Alexander mohl věnovat mikrobiologii…

V době první světové války musel narukovat na frontu, kde sloužil v polní nemocnici ve Francii. Tam poznal zdravotní sestřičku Sarah, se kterou se koncem roku 1915 oženil. Bylo to šťastné a spokojené manželství. Jejich syn Robert (1924–2015) byl také lékařem.

Čí byl ten nepořádek?

V polní nemocnici se mladý lékař setkává infekcemi, na které mladí vojáci často úplně zbytečně umírají. Ubíjí ho bezmocnost lékařů, kteří se snaží maximálně sterilizovat nástroje, ale stoprocentní účinek to rozhodně nemá. Po válce se pustí do hledání nového a hlavně účinného antiseptického prostředku.

Ať už za objevem penicilinu stála nepořádnost samotného Fleminga nebo laboratorních asistentů, jak tvrdil on, v roce 1928 po delší nepřítomnosti zjistil, že na Petriho miskách se usadila modrá plíseň v místech, kde před časem kultivovaly stafylokoky. Výzkum Penicillinum notatum se tak stal hlavní náplní práce doktora Fleminga. Nová plíseň dokázala rychle likvidovat bakterie záškrtu, meningokoky i syfilis.

„Žij, jak máš, a užívej svého času. Nic zde není tak trvalé jako pomíjivost.“

Zázračný lék a jeho cesta

Než ale nový lék zakotvil v ordinacích lékařů, musel ujít dlouho cestu. A jeho vynálezce s ním. Peníze na pokračování výzkumu mu pomohli sehnat jeho noví spolupracovníci – australský profesor patologie Howard Walter Florey a uprchlík před nacisty biochemik Ernst Chain.

Následují pokusy na myších. Poté, co infikovaná zvířata po podání penicilinu přežila do té doby nevyléčitelné infekce, přišli na řadu opravdoví pacienti. To bylo uprostřed druhé světové války a zranění piloti s rozsáhlými popáleninami neměli do té doby šanci ubránit se infekcím. Proto jako jedni z prvních měli možnost poznat zázračné účinky penicilinu!

Nejvyšší uznání

Flemingovi se začalo dařit a postupně přicházelo i zasloužené uznání. Nejprve ho roku 1944 britský král Jiří VI. Povýšil do šlechtického stavu, o rok později Sir Alexander Fleming a Ernst Chain obdrželi Nobelovu cenu za lékařství.

Ačkoli byl penicilin považován za zázračný lék téměř na všechno, Fleming si dobře uvědomoval, že při častém podávání hrozí riziko postupné rezistence (odolnosti) bakterií na penicilin. Čas ukázal, že měl pravdu.

V roce 1949 Fleminga potkalo neštěstí. Jeho milovaná Sarah zemřela. Několik let zůstal sám, pak se roku 1953, ve dvaasedmdesáti letech, oženil s o dvacet osm let mladší řeckou mikrobioložkou Amálií Koutsouri-Vourekas. Nové manželské štěstí dlouho netrvalo. 11. března 1955 Fleminga v jeho bytě v Londýně zasáhl infarkt, který nepřežil.