Čas jen pro mě

Eva Herrmannová: Poslední Herrmannovic holka – Cesta do Terezína Vzpomínky autorky, teatroložky a v letech 1991–1995 šéfky opery Národního divadla na dětství, které náhle skončilo v jejích čtrnácti letech násilnou deportací do Terezína.

Eva vyrůstala v bohaté rodině židovského obchodníka a rakouské zpěvačky v předválečné Opavě. Ačkoliv se doma mluvilo německy, rodiče byli českoslovenští patrioti a Eva chodila do české školy. Po příchodu Němců se Evino dětství, které prožívala obklopená láskou a blahobytem, náhle radikálně změnilo. Rodina jako položidovská musela čelit mnoha omezením, která zavedli nacisté na území Protektorátu Čechy a Morava, jejich židovští příbuzní postupně mizeli v transportech a většina jich zahynula v Osvětimi nebo v Treblince.

Také Eva musela jednoho dne odjet do Prahy a po dvou dnech ji maminka odvedla na nádraží Praha-Bubny, kde Eva nastoupila do transportu, který ji odvezl do Terezína. Maminka odmítla opustit židovského manžela a toto byla nelidská cena, kterou rodina musela zaplatit. Zkušenosti z Terezína poznamenaly autorku na celý život. Setkala se zde i se špičkami evropské kultury, zpívala také v Krásově opeře Brundibár, ale pak se zármutkem sledovala, jak její přátelé odjíždějí s transporty na východ a ze dne na den mizí…

Oleg Zobern: Autobiografie Ježíše Krista Ježíš Kristus svým učením ovlivnil celý svět, ale přesto po sobě nezanechal žádný vlastní text. Román ruského spisovatele Olega Zoberna se snaží tuto mezeru originálním způsobem vyplnit.

Jeho Ježíš je poněkud cynickým mudrcem, kritickým mozkem, který vidí nedostatky ve svém okolí i na sobě, zdatným manipulátorem a hlavně člověkem, hledajícím v tomto chaotickém světě smysl. Celý život pátrá po vyšší duchovní pravdě a často končí zklamán a bez naděje. Nečekaně aktuální románová výpověď přináší vhled do složitého světa antického myšlení a s chladnou promyšleností popisuje, jak snadno si lidé vytvářejí idoly a kulty.

Zobern postavu Ježíše desakralizuje do nejvyšší možné míry: Kristus tak otevřeně promlouvá třeba o svém chtíči či sexuálních stycích a události známé z biblického kánonu, například Lazarovo zmrtvýchvstání, nabývají leckdy až parodického vyznění. Knize přitom nechybí hlubší, filozofický rozměr, Zobern mimo jiné často akcentuje motiv slova jako prostředku dorozumění, ale také jako nástroje, jak nad někým získat moc.

Není tak divu, že román svým pojetím a vyzněním vzbudil v Rusku značné kontroverze – ruští ortodoxní křesťané chtěli knihu zakázat a autora pohnat před soud, hnutí Sorok Sorokov si nemalé množství výtisků koupilo a spálilo a náboženští extremisté dokonce narušili autorovo veřejné čtení v knihovně za přihlížení policie. Zobernovi proto byla přidělena osobní stráž a z bezpečnostních důvodů se přestěhoval.