Čas jen pro mě

Do pavilonu 5 jsou většinou umisťováni pacienti nad sedmdesát let, z nichž většina je nevyléčitelně nemocná. Mezi lety 1983 až 1989 se stal doslova „Pavilonem smrti“. Smrt v takovém prostředí není překvapením. Pro mnohé pacienty bohužel i vysvobozením.

Podivná partička

Když sedmasedmdesátilá pacientka s velkými bolestmi požádala sestru Waltraud o ukončení svého utrpení, třiadvacetiletá dívka zprvu váhala. Pak ale ženě píchla větší množství morfia, které způsobilo rychlou smrt. Ke svému údivu však zjistila, že se jí vlastně líbí rozhodovat o životě a smrti a hrát si na Boha…

Tzv. andělé smrti se v různých nemocnicích po celém světě vyskytovaly už dřív. Na tomto případu je zvláštní, že Waltraud nepracovala sama, ale pro svou zvrácenou zálibu získala další tři kolegyně!

Všechny tři pracovaly na nočních směnách. O koho šlo? Irene Leidolf byla o dva roky starší než Waltraud. Byla sice vdaná, ale údajně preferovala ženy před muži.

Nejstarší Stefanija Meyer už byla dokonce babičkou. Třiačtyřicetiletá rozvedená zdravotní sestra emigrovala do Rakouska ze socialistické Jugoslávie.

Nejmladší Marii Gruber, které v době počátku vražedného šílenství bylo pouhých devatenáct let, byla svobodná matka.

Jízdenka smrti

Hlavou této skupiny byla Waltraud Wagner, Irena Leidolf jí zdatně sekundovala. Stačilo, aby některý z pacientů neměl dobrou náladu nebo si snad chtěl na něco stěžovat. Taky jim vadilo noční chrápání, znečištění lůžka, odmítání léků nebo použití zvonku u postele. To si dotyčný podepsal rozsudek smrti.

Jak prý říkala Waltraud: „Právě si vyžádal jízdenku k Bohu.“ Čtveřice většinou těmto pacientům vpravila vodu do plic, a to zvlášť krutým způsobem. Nebožákům stiskly nos, stlačily jazyk a do hrdla nalily vodu. Protože starší pacienti často umírali s vodou na plicích, nikomu to nebylo podezřelé.

Šest let vražedného šílenství

Šest let beztrestně vraždily, šest let nebylo nikomu nic podezřelé. V únoru 1989 zaslechl jeden z lékařů rozhovor čtyř sestřiček, které se smály nad smrtí starší ženy Julie Drapal a popisovaly, jak k tomu došlo.

To byl signál k zavolání policie. Vražedná čtyřka byla zatčena a rozběhlo se kolo vyšetřování. Kolik lidí ve skutečnosti zabily, nebylo možné dokázat. Irene Leidolf nejprve mluvila o stovce, Waltraud se pak přiznala ke čtyřiceti.

Spravedlivý trest

Waltraud Wagner byla roku 1991 nakonec usvědčena z patnácti vražd a sedmnácti pokusů o vraždu na doživotí. Její nejvěrnější komplic Irena Leidolf za pět prokázaných vražd dostala také doživotí.

Za spoluvinu šla Stefanija Meyer sedět na dvacet let a Maria Gruber na patnáct let.

Tento případ otřásl celým Rakouskem. Tehdejší kancléř Franz Vranitzky prohlásil, že jde o nejbrutálnější a nejstrašnější zločin v dějinách Rakouska.

Všechny čtyři ženy však nakonec byly předčasně propuštěny za dobré chování. Nejprve po dvanácti letech Maria a Stefanija. V srpnu 2008 po devatenácti letech pak zbývající dvě pachatelky.

Po návratu z vězení si změnily identitu a zřejmě žijí dál pod jiným jménem.

V roce 2011 byl o nich natočen dokumentární film The Murderer Sisters (Vražedné sestry).