Čas jen pro mě

Mezi údajně přeživšími byl i jistý Szilveszter Matuska. Muž, hledaný policií v souvislosti s vykolejením dvou vlaků – v prosinci 1930 u rakouského Anzbachu a v srpnu 1931 poblíž Berlína. V prvotním chaosu proklouzl, vyšetřovatelé už mu však byli na stopě a 10. října 1931 byl ve Vídni zatčen.

Venkovský učitel

Narodil se 26. ledna 1892 v maďarské rodině ve vesnici Csantavér poblíž srbské Subotnice. Vystudoval učitelský ústav, chvíli učil a po vypuknutí 1. světové války nastoupil do srbské armády. Po absolvování důstojnické školy se mohl chlubit hodností poručíka. Sloužil v Rusku a v Rumunsku. Z války odešel s oceněním za chrabrost.

Po návratu do rodné vesnice začal opět učit. Oženil se s kolegyní Irén Dér. Učitelský plat se mu však zdál malý. Z Bělehradu, Nového Sadu, ale i z Bulharska dovážel různé nedostatkové zboží, jakým byly sůl, petrolej, cukr nebo zápalky, a se ziskem je prodával. Řediteli školy se tato „mimoškolní“ činnost moc nelíbila, protože se Matuska málo věnoval svému povolání, a chtěl podnikavého učitele odvolat. Matuska byl rychlejší a podal na ředitele stížnost na srbský školní inspektorát.

Podnikání se nedařilo

Nakonec tam ale dlouho nepobyl. Brzy po narození dcery Gabrielly získal maďarské občanství a rodina se přestěhovala do Budapešti. Tam se pustil do obchodu s nemovitostmi, ale nedařilo se mu.

Přemístil se poté do Vídně, kde se pokusil spáchat pojistný podvod, když zapálil střechu jednoho z domů, které vlastnil. Byl sice obviněn ze žhářství, ale soudu se to nepodařilo prokázat.

Mezitím těžce onemocněla jeho žena a výdaje na její léčení pohltily všechny rodinné finance.  

Zřejmě někdy v této době u něj propukla duševní porucha. Chtěl se podle svých slov dívat na to, jak lidé umírají.

Pokyn od Boha

Matuska byl technicky zručný, zřejmě k tomu přispěla i zkušenost s výbušninami za války. Doma sestrojil výbušné zařízení a pokusil se nejméně o dvě vykolejení vlaků v Rakousku – v prosinci 1930 a v lednu 1931.

Potřetí se mu podařilo pomocí výbušnin vykolejit rychlík na trati Berlín – Basilej, a to hned osm kilometrů za Berlínem. Bylo zraněno mnoho lidí, ale naštěstí nedošlo k žádnému úmrtí.

Kvůli objevu nacistických novin na místě činu byl útok považován za politicky motivovaný. I u atentátu na vlak v Biatorbágy se původně zvažovala možnost politického motivu.

Ve svých výpovědích tvrdil, že „dostal pokyn od Boha“. „Zničil jsem ten vlak, protože se rád dívám, jak lidé umírají. Rád je slyším křičet.“

Zmizel navždy

V Rakousku byl souzen a odsouzen za dva neúspěšné pokusy o atentáty na vlak. Pak byl vydán do Maďarska, kde byl shledán vinným z masové vraždy a odsouzen k trestu smrti, ten mu ale byl změněn na doživotí.

Trest si odpykával v maďarském vězení Vác. Tam prý se s ostatními spoluvězni nepřátelil. Čas trávil malováním obrazů.  

Když se roku 1944 sovětská vojska blížila k Vácu, Matuska se dosloava a do písmene vypařil. Z vězení i ze světa. Poslední zprávy o něm byly z lékárny ve Vácu, kam vstoupil a požádal o prášek na bolest hlavy.

Na začátku roku 1945 se údajně objevil v rodném Csantavéru, pak se po něm slehla zem. Říkalo se, že byl popraven sovětskými vojáky. Spekulovalo se i o tom, že možná s nimi odešel do Sovětského svazu.

Jak to bylo doopravdy, to už dnes nikdo nezjistí. Lidem z vlaku, který se zřítil z viaduktu, to život stejně nevrátí.