Čas jen pro mě

Narodil se roku 1956 v belgickém městě Ixellex. Vyučil se elektrikářem, ale víc než řemeslo ho lákal zločin. Poprvé byl odsouzen už jako mladistvý za homosexuální prostituci, později vykrádal auta a loupil. Za to, že omámil a znásilnil čtyři nezletilé dívky, byl v dubnu 1989 odsouzen na třináct a půl roku žaláře. Z důvodu přeplněnosti belgických věznic však putoval na svobodu už za dva a půl roku. Tenkrát bohužel nikdo neodhadl, čeho je Dutroux schopen...

Tragická chyba policie

Prakticky okamžitě po propuštění se vrátil k trestné činnosti. Zprvu „jen“ kradl auta, ale brzy dostala charleroiská policie od jednoho ze svých informátorů neobvyklou zprávu: Dutroux pod svým domem buduje jakýsi kryt, v němž prý zamýšlí zadržovat osoby.

Podobné informace se obvykle důkladně prošetřují, ale v tomto případě se tak nestalo. Policie sice Dutrouxe, jeho ženu a celý dům sledovala, ale jen několik dnů, pak bylo vyšetřování zastaveno. Informátor prý nebyl důvěryhodný a Dutroux tvrdil, že si pod domem buduje kanalizaci. Toto vysvětlení vyšetřovatelům stačilo, takže mohl klidně budovat dál. Do dvou let byl hotov a „hon na děti“ mohl vypuknout...

Ztracené holčičky a podezření Dutrouxovy matky

Před začátkem léta roku 1995 se v belgických sdělovacích prostředcích začaly objevovat obličeje dvou pohřešovaných osmiletých dívek – Julie Lejeunové a Mélissy Russoové. Stopy nikam nevedly, a tak se vlastně jen vyčkávalo, zda se neobjeví nějaká svědecká výpověď. Zatím Dutroux, který nebyl ani v nejmenším podezírán, ve svém sklepení dívky nejen zneužíval, ale i mučil – vedle pedofilních sklonů byl i sadista.

Když léto toho roku vrcholilo, zmizely další dvě dívky – An Marchalová a Eefje Lambrecksová. Pátrání po nich bylo však i tentokrát spíše formální a daleko nepokročilo. Případy nikdo nespojoval, protože tyto dívky zmizely v přímořském Ostende, zatímco první dvě v Charleroi. Přesto však mohlo vrahovo řádění skončit dřív a obětí mohlo být méně. V září totiž policie dostala udání, tentokrát nikoli od policejního informátora, ale z mnohem důvěryhodnějšího zdroje: Dutrouxova matka Jeannine Leuwensová přímo oznámila, že svého syna Marca považuje za pachatele únosu. Belgická policie však na její výpověď reagovala opět liknavě a v rámci svých nevelkých pravomocí– kriminálce udání nikdo nepostoupil.

Křik ve sklepě

Dutroux však shodou náhod v prosinci putoval znovu za mříže kvůli krádeži kamionu. Pro vězněné dívky to znamenalo rozsudek smrti – Dutroux je s klidným svědomím nechal ve sklepení zemřít hlady a žízní. Bylo to pro něj přijatelnější, než se přiznat a dát jim možnost přežít. Vrcholem příšerných okolností jejich smrti bylo, že o děvčatech ve sklepě celou dobu prokazatelně věděla Dutrouxova druhá manželka Michelle Martinová, vychovatelka v mateřské školce, která pro jejich záchranu nehnula ani prstem! Přitom prý bylo jejich sténání možné zaslechnout i v domě, který obývala. Děsivým paradoxem je, že během Dutrouxovy vazby navštívili dům policisté, hlasy prý zaslechli, ale nechali se uklidnit tvrzením, že jde o křik dětí z ulice!

Krádež kamionu, z níž byl obviněn, se však Dutrouxovi nepodařilo prokázat, takže byl už v březnu 1996 propuštěn. Když ve sklepení zjistil, že dvě dívky jsou již mrtvé a dvě umírají, odvezl je na svou zahradu a tam je zakopal.

Polevil v ostražitosti

Už dva měsíce nato pokračoval – nedaleko francouzských hranic unesl dvanáctiletou Sabine Dardenneovou, která byla na cestě do školy. Vyšetřování jejího zmizení se však stejně jako v ostatních případech brzy zastavilo.

Snad i proto Dutrouxova ostražitost ochabla. Osudnou se mu stala příští oběť – Laetitia Delhezová. Dívka zmizela cestou z veřejného koupaliště a policie měla tentokrát štěstí – našla se osoba, která popsala podezřelou dodávku vyskytující se v blízkosti místa činu. V dodávce prý seděli dva muži. Brzy to potvrdil další svědek, který dodávku nejen shodně popsal, ale zahlédl i část poznávací značky. Díky tomu se podařilo vypátrat, že mezi majiteli podobných dodávek figuruje trestaný Marc Dutroux. Do tří dnů, v srpnu 1996, byl znovu zatčen.

Vzápětí začala na povrch vyplouvat fakta jako z hororu. Sabine Dardenneová, kterou také unesl, měla štěstí – byla nalezena živá v kobce, kterou vyšetřovatelům Dutroux sám ukázal. Stejné štěstí měla i zmíněná poslední unesená, Laetitia Delhezová. Potom se našla mrtvá těla prvních dvou obětí. Pitva prokázala, že byly s igelitovým sáčkem na hlavě pohřbeny ještě živé, nejspíš umírající. Navíc byla objevena i mrtvola muže – Dutrouxova známého, po němž chtěl vrah dědit. Rozkopal mu genitálie a rovněž ho zaživa pohřbil. Až později se našly třetí a čtvrtá dívčí oběť.

Spekulace

Dutrouxův případ plnil stránky novin na celém světě nejen pro děsivé okolnosti a Dutrouxovu vyšinutost. Protože se u něj mimo jiné našlo dva tisíce slovenských korun, začalo se spekulovat, že byl zapojen do jakési mezinárodní sítě pedofilů a že dívky dodával movitým a mocným deviantům. Objevily se i teorie, že dívky putovaly po českých a slovenských nevěstincích. Nic z toho se však neprokázalo – zřejmě šlo jen o honbu novinářů za senzací. Společnost totiž raději přijímá konspirační teorie než fakt, že něco zanedbala. Jsou seznamy pohřešovaných dětí visící na belgických železničních stanicích dokladem zvýšené pozornosti a zlepšení, či naopak pokračujícího šlendriánu.

Více informací naleznete na www.serialkillers.cz.