Čas jen pro mě

Alexandr Pičuškin se narodil v dubnu 1974 v Mytišči nedaleko Moskvy. Býval bezproblémové, normální dítě až do nepříjemného úrazu hlavy, který prodělal po pádu z houpačky. Od té chvíle začal být krutý ke svým vrstevníkům a jen stěží dokázal kontrolovat svou agresi. Kvůli tomu se nakonec jeho matka rozhodla přesunout jej do školy pro děti s poruchami učení, přestože Pičuškin odjakživa vynikal nadprůměrnou inteligencí.

Zamiloval si šachy

Výsledkem bylo, že byl malý Saša častým terčem šikany. V období Pičuškinova dospívání si dědeček z matčiny strany všiml, že namísto toho, aby byla Alexandrova inteligence rozvíjena, je naopak školou i rodiči potlačována. Svého vnuka si nakonec přestěhoval k sobě domů, kde s ním pravidelně hrával šachy.

Ukázalo se, že hoch má obrovský talent. Proto ho s sebou začal brávat do Bitcevského parku na jihu Moskvy, kde se obvykle scházeli nadšení šachisté a hrávali turnaje. Jak Pičuškin později uvedl, tehdy zjistil, jak blažený to je pocit, vyhrát nad někým, kdo je mnohonásobně starší a zkušenější než on sám.

Týrání dětí

Pocit triumfu dokázal po dlouhou dobu tlumit jeho vnitřní agresi. Pak ovšem dědeček zemřel a Alexandr se musel vrátit domů ke své matce. Aby svůj žal a smutek utlumil, začal ve velkém pít vodku, kterou obvykle hostil i své protihráče v Bitcevském parku. Jak se ukázalo, zatímco u něho neměl alkohol na kvalitu hry vliv, ostatní hráči rychle ztráceli své schopnosti, což Pičuškina neobyčejně bavilo.

Tehdy ale našel i jinou, krutější zábavu. Kdykoliv věděl, že bude v kontaktu s dětmi, brával si s sebou videokameru. Když pak nic netušící dítě dostal do pasti, uchopil je za jednu nohu, držel je hlavou dolů a strašil je tím, že je má zcela ve své moci a že sám rozhodne, jestli je nechá žít nebo je zabije. Natočený materiál si pak doma stále dokola přehrával a vzpomínal na své blažené pocity.

Vražda kamaráda

Po základní škole se začal učit truhlářem. Inspirován kauzou sériového vraha Andreje Čikatila se Pičuškin dohodl se spolužákem z učiliště Michailem Odijčukem, že spolu budou pro radost vraždit. Oběma bylo tehdy osmnáct let. Pičuškin ale brzy pochopil, že zatímco on sám bere celou věc vážně, pro Michaila je to jen hra. Tak nebezpečného svědka svého konání si nemohl dovolit, a proto se rozhodl Michaila zavraždit. 

Jednou společně procházeli Bitcevský park a přemýšleli, kam by mohli schovat nějakou budoucí oběť, když je napadla rozsáhlá síť kolektorů pod parkem. Michail neměl ani nejmenší tušení, že s kamarádem hledají svůj vlastní hrob. „První vražda je jako první láska, na to nikdy nezapomenete,“ prohlásil později Pičuškin. A dodal, že se Michail všemi silami bránil. Alexandra pak sice vyslýchala policie, ale nakonec nebyl shledán podezřelým.

Bezdomovci, vodka a šachy

Na vraždění se dlouho připravoval. Hrůznou sérii začal roku 2001. V následujících pěti letech byly vraždy tím jediným, co Pičuškina těšilo. Zaměřoval se obvykle na postarší muže bez domova. Pod příslibem šachové partie a láhve vodky na občerstvení je vylákal do svého oblíbeného Bitcevského parku. Vždy, když byl muž dost opilý na to, aby se mladému a silnému Pičuškinovi mohl ubránit, rozmlátil mu násilník hlavu kladivem a jeho tělo seslal do útrob nejbližšího kanálu.

Policie dlouhou dobu neměla nejmenší tušení, že po jednom z nejoblíbenějších moskevských parků běhá vrah, protože zmizelé muže považovala jen za další nezajímavé pohřešované bezdomovce. Ti ale nebyli jedinou skupinou, na kterou se Alexandr zaměřoval. Mezi jeho oběťmi figurovaly i ženy.

Dokonce ani kladivu jakožto vražedné zbrani nebyl zcela věrný: v několika případech použil střelnou zbraň, jednu ze svých obětí dokonce vyhodil ze šestnáctého patra paneláku. Oběti obvykle přepadal zezadu – přitom totiž skoro nehrozilo, že by mu krvácející kořist zašpinila oblečení.

Na první pohled Alexander Pičuškin jako sériový vrah nevypadal. (Zdroj: Wikimedia Commons)

Vraždil podle šachovnice?

Vyšetřování nakonec zahájila Pičuškinova lenost. Když zjistil, že se ani po desítkách vražd stále nic neděje, přestal si dávat práci se schováváním těl do stoky a nechával je ležet přímo v parku. Teprve tehdy začali policisté tušit, že se jim v revíru potuluje sériový vrah.

Marija Moskaljová byla 13. června 2006 Alexandrovou poslední obětí. Když ji ubil šesti ranami kladivem do hlavy, neměl nejmenší tušení, že u ní najdou lístek z moskevského metra, které je doslova prošpikované kamerami. Ze záběrů pak vyšetřovatelé bez větších potíží identifikovali Pičuškina a tři dny po vraždě ho zatkli. Vrah se jim nakonec ke všemu přiznal. I ty nejotrlejší ale nakonec šokovalo, když jim řekl, že měl promyšlený plán – chtěl, aby každá z jeho vražd zaplnila políčko na pomyslné šachovnici. Ta jich má čtyřiašedesát. „Chybělo mi už jenom pár,“ prohlásil Pičuškin zklamaně na služebně.

Obětí je možná víc

Policisté postupně našli osmačtyřicet mrtvých těl, ačkoliv sám Pičuškin mluvil alespoň o šedesáti. A veřejnost dále šokoval svými vyjádřeními, že se chtěl stát nejkrutějším sériovým vrahem ruských dějin. Když byl dotazován, z jakého důvodu do hlav svých obětí častokrát zapichoval střepy nebo různé větve, odpověděl lakonicky: „V noci bývá v lesích obvykle ticho a z člověka s rozbitou hlavou vychází hlasitý, nepříjemný chrapot. Když se vám podaří pohnout mu s mozkem, přestane to…“

I když si díky nápadu s šachovnicí vysloužil od médií přezdívku Šachovnicový vrah, u soudu své předchozí tvrzení o políčcích popřel. Celé trestní řízení považoval především za šanci se zviditelnit, takže jednou dokonce přiznal, že by se čtyřiašedesáti vraždami ve skutečnosti nenechal limitovat a pokračoval by v zabíjení dál.

Porota se o Pičuškinově osudu radila přes dvě a půl hodiny, ale nakonec se jednohlasně shodla na jeho vině. Protože bylo v Rusku na trest smrti uvaleno moratorium, dostal Pičuškin v souladu s návrhem prokurátora doživotní trest, přičemž prvních patnáct let z trestu musí být vykonáno na samotce. Prokázáno mu bylo „pouhých“ osmačtyřicet vražd, i když existují i divoké teorie hovořící až o osmi desítkách.