Čas jen pro mě

Sám pak inspiroval další slavné režiséry: Jiřího Menzela, který podle jeho předlohy natočil úžasné Rozmarné léto, a také hvězdného Františka Vláčila s jeho neméně slavnou Marketou Lazarovou. Oběma díly prolíná svérázně pojatá erotika. O Vančurově Marketě Lazarové napsal literární kritik F. X. Šalda, že se jedná o knihu „...až nedovoleně krásnou a omamnou“.

Studia dokončil až ve třiceti

Vančura se narodil 23. června 1891 ve slezském Háji. Pocházel z nábožensky založené evangelické rodiny, měl tři sestry a přes dědečka byl příbuzný se slavným českým spisovatelem Jiřím Mahenem. Vančura vystudoval gymnázium, ale jako správný rebel a bohém studium přerušil, byl chvíli knihkupeckým příručím, a protože vždy tíhnul k výtvarnému umění a fotografii, studoval na umělecko-průmyslové škole. Pokoušel se také dostat na Akademii, ale i přes doporučení Mikoláše Alše nebyl přijat. Teprve pak si ve válečném „rychlokurzu“ (myšlena je 1. světová válka – pozn. red.) dodělal maturitu na gymplu (ve svých 24 letech) a pak studoval chvíli práva. Když jeho matka těžce onemocněla, budoucí spisovatel přestoupil na medicínu. Absolvoval ji roku 1921 na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Lékař, na chvíli komunista, spisovatel

V tu dobu se Vladimír Vančura také oženil, vstoupil do čerstvě založené komunistické strany, jako ostatně mnohý pokrokový umělec té doby, spolu s manželkou lékařkou si otevřeli praxi na Zbraslavi. Po osmi letech však medicínskou praxi ukončí a napříště se už bude věnovat jen dráze literáta. Výjimečného. V tom čase je zároveň vyloučen z komunistické strany, protože se tvrdě vymezil proti novému gottwaldovskému vedení v Československu, navazujícímu na děsivé praktiky sovětského masového vraha Stalina. Spolu s dalšími šesti tehdejšími předními umělci totiž podepsal slavný protestní „Manifest sedmi“. Zůstává pak nadále spíše demokratem ve stylu prezidenta T. G. Masaryka, se kterým se také léta přátelil. Účastnil se spolu s bratry Čapky a dalšími osobnostmi pravidelného pátečního setkávání takzvaných „Pátečníků“ s TGM. Levicového smýšlení se ale nikdy zcela nezřekl.

Nezaměnitelný autor

Vladislav Vančura začíná naplno psát a jeho dílo je velice osobité: s oblibou zpočátku užívá archaickou mluvu a knižní výrazy, libuje si v zastaralé větné skladbě, v dlouhých košatých souvětích. A přitom je obsah jeho sdělení naprosto fascinující. Dá se říci, že zároveň hledá nové způsoby literárního vyjádření, které nakonec vyústí ve specifický jazyk a unikátní sloh. A co na to literární kritika? „...to vše charakterizuje dílo Vladislava Vančury, i v současnosti monumentální a nezaměnitelné“. Vančura byl prostě svůj. A geniální.

První dílka, strmá kariéra

Ranné Vančurovy pokusy vznikají už asi dříve, ale během studií na gymnáziu napíše řadu věcí, které jsou publikovány v různých časopisech a novinách, jako třeba v Nebojsovi, Rudém Právu či Kmenu. Už jako praktikující lékař je slavnou literární osobností, v jejich vile na Zbraslavi se začínají scházet nejen píšící umělci, tedy básníci a spisovatelé či scénáristé, ale také třeba malíři a herci. Pražská (a to nejen) umělecká smetánka tady zhusta organizuje dobový kulturní život, navzájem se inspirují. A také tu vznikají nejrůznější umělecké lásky. To všechno najdeme v těch dobách u Vančurů. Sám Vladislav je zvolen prvním předsedou slavného „Devětsilu“, seskupení českých avantgardních umělců.

Láska k filmu

Vančura miluje film, takže se vedle spisovatelské dráhy stává záhy dramatikem a filmovým režisérem. Však už roku 1920 napsal: „K filmovému dílu se druží umělci, aby dle téhož řádu řešili čas, protor a básnili v obrazech“. Postupně natočí několik vlastních filmových snímků, z nichž ty první jsou – zcela v duchu jeho sociálního (humanistického až socialistického) cítění – zaměřeny na děti různých sociálních vrstev. Vančurovy filmy „Burza práce“ a „Na sluneční straně“ přitom patří mezi nejsilnější díla české kinematografie třicátých let zabývající se společenskou tematikou. To ovšem nijak nebrání jeho blízkým kontaktům s předními „buržoazními“ hvězdami českého filmového nebe v čele s Adinou Mandlovou, o níž se tradovalo, že se vyspala s každým, kdo v té době něco v branži znamenal. Byl mezi nimi i evangelík-komunista Vančura? Kdoví... 

A proč to nevíme?

O svém osobním (nesporně košatém až bohémském, a přitom zároveň filozofickém a tvůrčím) životě totiž Vančura jen velmi nerad mluvil. Potvrzuje to ve svých vzpomínkách řada jeho nejbližších přátel z umělecké branže, jako třeba básník a surrealista Vítězslav Nezval či spisovatelé Jiří Mahen a Karel Nový. Ale také třeba jeho manželka Ludmila Vančurová, která později napsala výtečnou knihu vzpomínek na svého muže. Pouze tam se dozvídáme nejrůznější utajené střípky z Vančurova osobního života a jeho vzpomínek na doby minulé, na léta „malin nezralých“, jak se říká. Něco se také lze dočíst v rodinné korespondenci. Ani zde však nemůžeme očekávat nějaké zásadní pikantérie. Dá se tedy říci, že pokud se týká Vančurova bohémství, které se při jeho kreativní povaze dá předpokládat, zůstává nám (zatím?!) utajeno.

Manželem a otcem

O šest let mladší Ludmilu Tuhou si vzal Vančura za ženu krátce po své promoci 16. srpna 1921, aby se brzy přestěhovali na již zmíněnou Zbraslav, kde si nechali postavit tzv. „Vančurovu vilu“ podle návrhu architekta Jaromíra Krejcara, umělcova kolegy z Devětsilu. Spisovatel a dramatik zde žil až do svého zatčení a odvedení gestapem. Tady se také 8. dubna 1923 manželům Vančurovým narodila dcera Alena, provdaná později jako Santarová – též spisovatelka.  

Vančurův antifašismus

Protifašistický projev spisovatelů, umělců a intelektuálů podepsal Vančura v listopadu 1934, aby pak 11. listopadu dokonce osobně promluvil na antifašistické manifestaci studentů a spisovatelů. Také se 13. srpna 1935 zúčastnil schůze na podporu neblahé situace českého obyvatelstva v pohraničí, načež je 8. září zvolen do čestného předsednictva Svazu německé kulturní fronty v ČSR. Jeho odpor vůčí fašismu také čiší z povídky „Občan Don Quiote“ z roku 1937, kdy oficálně vyšla. Tohle všechno fašisté monitorovali, stejně jako Vančurovu podporu KSČ, a to i přesto, že z ní byl vyloučen. Však o jeho nadšení pro věc referovalo i dobové Rudé právo.

Odbojová činnost...

Do odbojové činnosti proti nacistickým okupantům se Vladislav Vančura zapojil už na podzim roku 1939, načež byl v roce 1941 zvolen za předsedu Národně revolučního výboru inteligence. Přitom zároveň legálně přednášel a stal se členem Sboru filmových lektorů i třeba soutěžním porotcem Družstevní práce. Jenomže pak byl v lednu 1940 vyzván německým protektorátním komisařem, aby vypracoval scénář k filmu o Bedřichu Smetanovi, načež ho 27. srpna ministr nacistické propagandy Goebbels pozval osobně do Německa. Obojí Vančura odmítl. Naopak se aktivně podílel na ilegálním Rudém právu, kam pravidelně přispíval svými články a spolu s Ladislavem Štollem připravovali plán na poválečné znárodnění československého filmu.

...a smrt zastřelením

Toho se však už nedožil. Za svoji antifašistickou činnost byl v rámci heydrichiády zatčen a 1. června 1942 zastřelen („Z hlavních odpůrců z české inteligence zastřelit dnes v noci sto nejvýznamnějších!“ napsal tehdy šéf SS Heinrich Himmler) na Kobyliské střelnici. Víme, že přesně v 18 hodin a 45 minut: Němci byli za všech okolností velmi přesní v evidenci. Dokonce je u jeho jména dovětek: „Zemřel okamžitě.“

Tak zemřel génius.

Vymrštěni hrůzou ze židlí!

„A příliš dobře vzpomínám si na ten večer,“ napsal ve svých vzpomínkách český básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny za literaturu. „Vladislav Vančura byl již několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! V tom jméně byla obsažena celá naše generace, byl v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě zraněna celá naše země.“