Čas jen pro mě

Mělo vaše dětství v Rio de Janeiru velký vliv na vaši vášeň pro Brazílii a literaturu?

„Myslím, že do dětství se většinou vracíme a ovlivňuje nás, aniž o tom mnohdy víme. Takže všechno co jsem slyšel, prožil nebo cítil v té době, je určitě někde uloženo a vrací se mi. Mám prostě ze všeho brazilského, ať už jsou to knížky, stavby nebo hudba takový blízký pocit. Vzpomínám si, že jsme bydleli s rodiči v Riu blízko Copacabany na Rua Atlantica. To je dodneška v Riu top bydlení.“

Jaká byla vaše inspirace a motivace při psaní románu Mise Rio a proč jste si vybral právě toto prostředí?

„Samotného mě to překvapilo. Měl jsem námět na příběh chlapíka kolem padesátky, kterého v životě potkali různé věci, a tak je už dost vyhořelý. Mám pár takových kamarádů, i sám jsem se tak někdy cítil. Záleží mu už jen na jeho dospělé dceři, která pracuje daleko v zahraničí. Pak se s ní něco v té cizině stane a on najednou vstane z popela a odletí ji zachránit do pro něj úplně cizího prostředí.

No, a jak jsem ten námět rozvíjel, najednou jsem zjistil, že přirozeně píšu o Riu. Když mi to došlo, začal jsem s tím pracovat. Evokovalo mi to vlastní vzpomínky, nastudoval jsem aktuální bezpečností problémy a strukturu drogových gangů. Začal jsem se ještě víc zajímat o současnou brazilskou kulturu. A od té doby jsem v tom stále hlouběji.“

Máte nějaké oblíbené brazilské umělce, spisovatele, malíře nebo básníky, kteří vás inspirují?

„Ano, jistě. V současné brazilské literatuře mě zaujala Vanessa Barbara. Napsala takovou svižnou prvotinu Brazilské noci. Já jsem samozřejmě vyrůstal na knihách Paola Coelha a rád se k nim stále vracím.

Jeho Alchymista je údajně největší brazilský bestseller všech dob. Taky je mi Coelho blízký svým životním příběhem, který obsahuje hippies, drogy, muziku, magii, katolicismus, prostě taková ta zoufalá i vítězná hledání sebe sama. Coelha Brazilci samozřejmě milují.

Jeho popularitu je třeba hledat i v afro-brazilském kultu, kdy se mísí kultury a kulty s magií a náboženstvím. To právě ve svých dílech dokázal ztvárnit, formou magického realismu, aby to bylo Brazilcům blízké.

Brazílie je ovšem země poetů, objevuje se tam zvláštní fenomén nazývaný ‚poezie na provázku‘. U krámků na ulicích najdete malé veršované sešitky připevněné kolíčkem. Jejich autoři píší o všem možném, a hlavně vyprávějí příběhy. Je to i v době internetu pořád živá forma. Ze současných malířů je určitě zajímavý Vik Muniz, který žil ve favele v Sao Paulu a dnes je ve Spojených státech. Jeho díla jsou i v Tate Gallery. Kombinuje všemožné neobvyklé materiály a hodně experimentuje.

Stejně jako je Brazílie sama pestrá, jsou takové i její kulturní proudy a někdy je i těžké všechny nové umělce sledovat.“

Co čtenáři mohou očekávat od vašeho románu Mise Rio a jaký je je hlavní příběh této napínavé knihy?

„Je to příběh o otcovské lásce, která vede k popření sebe sama pro záchranu milované dcery. Nečekejte ovšem nějaký sladkobolný příběh. Má knížka je thriller. Napětí ale nehledá v brutalitě a vystřelených mozcích, i když pár slušných přestřelek v ní taky zažijete.“

Jaké jsou naděje a perspektivy pro budoucnost Brazílie, které vyjadřujete ve svém románu?

„Nerad bych prozrazoval, těm kteří mou knížku Mise Rio ještě nečetli, její závěr. Ale ano, chtěl jsem vyjádřit naději, že boj s drogovými gangy není v Brazílii marný.“

A prozradíte nám, jakou emoci nebo zážitek by si podle vás čtenáři měli odnést po přečtení knihy Mise Rio?

„Já doufám, že to budou sympatie k mým hrdinům, a až opadne napětí z vypjatých situací, tak i tu naději pro Brazílii, a třeba i pro svůj život.“