Čas jen pro mě

Jak do průšvihu s pitím vlastně spadla, co to udělalo s její rodinou, kdy se rozhodla udělat první krok a s démonem alkoholu skoncovat a jak následně funguje jí založené léčebné zařízení – i o tom je tento rozhovor.

Popíjela jste spíš po večerech, abyste měla lepší náladu nebo jen tak…? Čím jste si své jednání „omlouvala“?

„Ze začátku jsem popíjela jako každý. Prostě si večer sednete, měla jste dlouhý den, dáte si skleničku, která funguje jako skvělý vypínač hlavy…, a tak skleniček přibývalo.“

Za jak dlouho jste se propila k závislosti na alkoholu?

„Těžko říct, v jaké fázi a po jak dlouhé době by mě odborník diagnostikoval jako závislou. Já bych tak ale samu sebe označila asi po roce, možná po roce a půl, kdy se pití stupňovalo – tedy dva roky před léčbou.“

Kolik promile jste obvykle měla v krvi?

„Nemám tušení. Nikdy jsem se nedostala do situace, že by mi dával někdo dýchnout. To až na detoxu, kde jsem měla téměř tři promile, což nebyl zdaleka můj nejhorší stav. Takže tipuji, že v tom nejhorším jsem byla na hranici kolem 4 promile, možná i přes.“

Nevadilo vám to v práci nebo doma?

„V práci ne. Tam to nikdo nevěděl, dokud jsem neskončila na detoxu a byla na nemocenské. Ale vadilo to především doma, kde to byl problém dlouhodobý.“

Co vás dokázalo zastavit? Nebyl snad hlavní důvod, že jste se už ani nedokázala postarat o dcerku?

„To pro mě ten hlavní problém nebyl. Pila jsem večer, případně o víkendech, když byla dcera třeba u babičky. Zastavil mě ale až strach o život, o to, že buď mě zabije pití anebo střízlivění. A snad to tak bylo dobře. Kdybych nastoupila detox a léčbu, aniž bych to sama chtěla, těžko říct, jak dlouho by mi ta střízlivost vydržela. Ale já měla hlavně velké štěstí, že zafungoval nějaký pud sebezáchovy, snaha o záchranu sebe sama. Jenže to tak bohužel nemusí být vždy.“

Kdo vás tehdy v péči o rodinu „nahradil“ a jak to „skousl“ váš manžel Ondřej?

„Když jsem byla na detoxu, dcera byla s manželem a mojí mamkou. A stejně to bylo i v době léčby. Naštěstí to pro ni nebylo nic až tak nového. Tím, že jsem chodila od jejích deseti měsíců do práce, byla zvyklá být i s někým jiným, než se mnou.“

Řešila jste „rozchod s pitím“ návštěvou psychiatra nebo jinak?

„No u psychiatra jsem byla jednou po apelu manžela a jeho rodičů. Lékařka mi napsala antidepresiva a poslala mě domů s tím, že je to úlevové pití – a tím to skončilo. Efektivní pro mě byl ale až ostrý řez, tedy detox a léčba.“

Pomohlo vám kromě jiného i psaní blogu na sociálních sítích právě o démonu alkoholu?

„Psát jsem začala až po léčbě s odstupem nějakého času, takže v léčbě ne. Ale určitě to byla cenná sebereflexe.“

S jakými ohlasy jste se setkala?

„V zásadě s dobrými, blog získal rychle na popularitě, hodně lidí se s mým příběhem dokázalo a stále dokáže ztotožnit…“

Proč jste se pak jako již „polepšená“ alkoholička dokonce rozhodla založit centrum Alkos k léčbě závislostí a na jaké adrese ho najdeme?
„Nejsem polepšená alkoholička, jsem abstinující alkoholička, léčená, stejná jako kdokoliv jiný, kdo léčbou prošel. A k tomu založit Centrum mě následně vedla tragická smrt otce, který měl léčbu nastoupit a než se jí dočkal (cca 4 měsíce čekání), spáchal sebevraždu. To a moje vlastní zkušenost s léčbou mě vedlo k tomu, že chci nabídnout službu, při které se bude s člověkem – klientem zacházet důstojně. Už se nebude muset na léčbu čekat a ke každému se bude přistupovat individuálně. To se nám snad podařilo. Sídlíme v Praze a více informací o tom, co děláme, najdete na našem webu.“

Splnila jste si tím nějaký sen nebo cíl?

„Plním si cíl každý den. Jsem střízlivá, přítomná, vědomě se rozhoduji a vedu Centrum, ve kterém pomáháme lidem. Takže ano, plním si i své sny. A přirozeně s těmi splněnými přicházejí další…“

Když máte nyní – aniž byste po 4 letech abstinence sáhla po skleničce – všeho nad hlavu, čím se dostáváte do pohody, jak relaxujete?

„Různě, podle toho, co zrovna vnímám, že potřebuji. Někdy mi stačí jen sedět a mlčet, užívat si ticha, jindy potřebuji víc spát, někdy naopak vyrazit do přírody. – Hlavně mám ale dvě děti, takže s těmi mám o zábavu i relax vždycky postaráno.“

Nemáte obavy třeba z Vánoc či silvestra, že bude příležitost napít se? Zvládáte odmítat byť jen přípitky?

„Kdepak, nikdo z mého okolí nemá tendence mi alkohol nabízet. Maximálně mě podporují. A strach nemám, to bych žila ve strachu pořád. Už umím alkohol odmítat a dokážu říct, že jsem si své již odpila a nepiji! Mám své hranice a snažím si je hlídat.“

Pomohlo vám při řešení složitých situací někdy i nějaké životní motto, zaříkávadlo, rada blízkých…?

„Od léčby se řídím mottem: ‚Ne každý, kdo bloudí, je ztracen‘.

Tím se řídím i v přístupu ke klientům v centru pro léčbu závislostí Alkos a zatím se mi to osvědčilo.“

Na co se v nejbližší době těšíte, co plánujete?

„Teď hlavně na odpočinek. V lednu slavím třicetiny, tak se vlastně těším na další dekádu. Protože ač ta poslední byla divoká, přinesla mi zkušenosti, dala mi spoustu nových věcí a věřím, že teď už se budu jen posouvat dál i se všemi úspěchy a chybami, které to přinese.“