Čas jen pro mě

Je pravda, že jste moravská patriotka?

Především přerovská. Mám ráda své rodné město, a proto do něj zasazuji své příběhy. Chci čtenářům město ukázat z těch nejkrásnějších úhlů, vyprávět jim něco z historie Přerova.

Neslyším ráda, když někdo Přerov vidí jenom jako město potýkající se s problémovými Romy.

Přerov je místem s bohatou historií a jedinečnou atmosférou. Je to město, které má duši – od starobylého centra přes nábřeží Bečvy až po památky spojené s Janem Amosem Komenským.

Každá ulice má svou minulost, a já se snažím tyto osudy zachytit tak, aby si čtenáři mohli Přerov nejen představit, ale také ho vnímat srdcem.

Vystudovala jste žurnalistiku, pracovala v různých médiích, v současné době jste tiskovou mluvčí přerovské radnice. K tomu jste za dvě desítky let napsala 13 knih. Ty zasahují do různých žánrů – od románů pro ženy (Neříkej mi vůbec nic) přes kriminální příběhy (Utopená či Pomněnkové děti) ke knihám zabývajících se závažnými společenskými tématy. To jste se hledala, nebo jste chtěla vyzkoušet různé žánry?

Upřímně řečeno, nijak jsem nad tím cíleně neuvažovala – příběhy ke mně přicházely samy a já jim jen dala prostor. Každý žánr mi totiž nabízí jiný způsob vyprávění: společenské romány se zaměřují na emoce a mezilidské vztahy, kriminální příběhy staví na napětí, záhadách a detektivním pátrání. Historicky laděné knihy mi umožňují ponořit se do minulosti a přiblížit čtenářům dobu, která formovala naši současnost.

Skrze příběhy mohu nejen vyprávět osudy postav, ale také inspirovat k zamyšlení nad tím, jak se historie opakuje a co si z ní můžeme odnést.

Co z toho je vám nejbližší?

Romány popisující události dvacátého století, protože tato doba byla plná dramatických zvratů, které stále rezonují i v dnešní době. Nabízí bohatý materiál pro vyprávění – a já stále nacházím témata, která bych chtěla čtenářům vyprávět.

Lenka Chalupová při přebírání Ceny Olomouckého kraje za literaturu (za výjimečný literární počin roku 2023). Zdroj: se souhlasem Lenky Chalupové

Podle čeho vybíráte náměty a témata svých knih?

Nevybírám, příběh si ke mně sám najde cestu a já mu dám jen „hlas.“ Věřím, že každé téma, které mě osloví, přichází z nějakého důvodu. Možná má něco připomenout, otevřít nebo zpracovat.

Váš poslední román Když se trhá nebe vypráví příběh židovského továrníka Hugo Rosenbauma, který na pozadí událostí konce 30. let a v kulisách antisemitismu řeší otázku dědice i problémů s rodinou bratra. Měla jste pro Hugo Rosenbauma a jeho ženu Juditu nějaký konkrétní vzor?

Konkrétní vzor jsem pro postavy Huga Rosenbauma a jeho ženy Judity neměla.

Příběh vznikal postupně, ale některé události, které v knize popisuji, jsou pravdivé a vycházejí z historických reálií.

Inspiraci jsem čerpala z dobových dokumentů a archivních materiálů. Hugo je postava lidská, a přitom vnitřně rozpolcená. Je to židovský továrník, který se potýká s osobními dilematy – otázkou dědice a složitým vztahem ke svému bratrovi Ottovi. A Judita je především milující manželka, která ve své lásce nezná hranice.

Můžete něco málo prozradit o obsahu nové knihy?

Román se odehrává v letech 1937 a 1938, tedy v období těsně před vypuknutím druhé světové války. Sleduje osudy židovského továrníka Huga Rosenbauma, který vlastní fabriku na výrobu nábytku. V době narůstajícího antisemitismu – který bagatelizuje – zatouží po dědici a rozhodne se pro krok, který nečekaně roztočí spirálu zla. Vedle něj stojí jeho milovaná žena Judita, ale do děje vstupují i další postavy, které přinášejí vlastní tajemství.

Píše se rok 1937 a mnozí v Československu tuší, že válka je na spadnutí. Židovský továrník Hugo Rosenbaum, který v Přerově vlastní fabriku na výrobu nábytku, ale nevěří, že by Německo vážně rozpoutalo krvavý konflikt. Daří se mu v podnikání, má milovanou ženu Juditu a v srdci jediné přání: dědice pro svou firmu. Pořídit si ho hodlá za každou cenu. Jenže vytoužené babele – jak židovské ženy říkají svým dětem – zvrátí nejen Hugův osud nečekaným směrem. (Vydalo nakladatelství Motto.)

Kniha od samého začátku vtáhne čtenáře do děje a ukazuje realitu různých sociálních vrstev tehdejší společnosti. Která z postav při psaní vám byla nejsympatičtější?

Asi Kornelie, Juditina matka a Hugova tchyně. Je to pravá Židovka, která se snažila své děti vést k víře a tradicím. Jenomže doba se změnila – a i ona se jí musela přizpůsobit.

Kornelie je starosvětská Rakušanka, která se za manželem přestěhovala do Přerova, ale v srdci zůstala tou „dívkou z lepší vídeňské rodiny“. Miluje staré pořádky, ctí řád a eleganci, na hlavě nosí kapižon, který je pro ni symbolem důstojnosti a ženské hrdosti. Její pohled na svět je formován minulostí, ale zároveň se snaží chránit své nejbližší v době, kdy se všechno kolem nich mění.

Popisujete také dnes již zapomenutou ozdravovnu Charlotty Masarykové pro neduživé děti v Čekyni. Co vás k tomu vedlo?

Když jsem v archivu narazila na zmínku o ozdravovně Charlotty Masarykové v Čekyni, okamžitě mě zaujala. Dnes už je to téměř zapomenuté místo, ale kdysi hrálo důležitou roli v péči o zdravotně oslabené děti. Líbilo se mi, že právě v našem regionu existovalo zařízení, které neslo jméno první dámy republiky a bylo spojeno s ideály humanismu a pomoci slabším. Chtěla jsem tuto část historie připomenout, a protože v posledních knihách propojuji příběhy z Přerova s jednou z blízkých vesnic, tak tentokrát padla volba na Čekyni.

Máte nějaké profesní sny a přání? Myslím ta spisovatelská...

Bude mi stačit, když mě neopustí inspirace a fantazie – to jsou dvě nejdůležitější síly, které mě při psaní vedou. A moje přání je jasné: chci, aby se moje knihy čtenářům líbily. Pokud se mi podaří v jejich myslích zanechat stopu, pak má moje psaní smysl.

Ptám se i proto, že prý nějaká agentura z Los Angeles projevila zájem o vaše knihy. Co k tomu můžete říct?

Ano, je to pravda – filmová a divadelní agentura z Los Angeles projevila zájem o šest mých knih. Na sklonku loňského roku jsme podepsali smlouvu. Zatím je vše v počáteční fázi, probíhají první jednání a je brzy na konkrétní závěry.

Ale už samotný zájem ze zahraničí je pro mě povzbuzením a potvrzením, že i příběhy zasazené do našeho regionu mohou mít mezinárodní přesah.

Chystají se se snad některou z vašich knih zfilmovat? To by byl přece ohromný úspěch!

Přála bych si to, samozřejmě – zfilmování některé z mých knih by bylo splněným snem.

Spisovatelka s dětmi, manželem a rodiči. Zdroj: se souhlasem Lenky Chalupové

Prozradíte nám něco o svém soukromí?

Jsem šťastně vdaná a mám dvě děti – 27letého syna Štěpána, který je absolventem Masarykovy univerzity, pracuje v marketingovém oddělení brněnské firmy a zároveň externě působí jako režisér jednoho pořadu České televize.

Dcera Klárka má 23 let, studuje medicínu na Karlově univerzitě, a právě nastupuje do pátého ročníku. Děti nám dělají velkou radost. A mám velké štěstí i v tom, že jsou mi stále nablízku i moji milovaní rodiče, kteří mě podporují nejen v životě, ale fandí mi i v mé spisovatelské práci.

Kdo je Lenka Chalupová? Narodila 4. února 1973 v Přerově, absolvovala žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci a je členkou Asociace spisovatelů. ● Pracovala v různých médiích, nyní působí jako tisková mluvčí Přerova. ● Píše od dětských let a první román Neříkej mi vůbec nic o dívce toužící po obyčejné lásce vydala v roce 2004. Je autorkou několika detektivních příběhů, společenských románů a rodinných ság, které popisují nedávnou historii jejího rodného Přerovska. ● Velký ohlas u čtenářů vzbudila především trilogie z válečných a poválečných let na Přerovsku: Kyselé třešně, Páté jablko a Svatojánské ořechy. ● Třináctou (zatím poslední) knihou je román Když se trhá nebe.