Čas jen pro mě

„Pracovní život převyšoval ten soukromý, na který už tolik času nezbývalo,“ vzpomíná na svůj život před lety Jana (45). „K časově náročné práci ve finančním sektoru jsem si přidala i dálkové studium vysoké školy. Měla jsem tendenci se přepínat, brát na sebe odpovědnost za ostatní. Alarmující známky – únavu, ale přesto neschopnost se zastavit a odpočinout, jsem „statečně“ ignorovala. Ztráta radosti ze života na sebe nenechala dlouho čekat. To vše postupně ukazovalo na to, že je něco špatně. Ale přístup bojovnice ze severu Čech mi velel, že to ještě zvládnu,“ říká dnes Jana. Jenže v lednu 2011 přišla diagnóza rakoviny prsu.

Kolik stojí změna

Jak se Jana s nemocí vypořádala? „Zvolila jsem přístup, že boj není správná forma léčby. Mnohem důležitější pro mě bylo rozhodnutí pro život. Na místě ale byla jemnost a přijetí okolností tak, jak právě jsou a postupně opravovat, co jsem v životě opravit potřebovala. Zvládnout standardní léčbu za asistence lékařů a ověřování krevních výsledků byla z dnešního pohledu ta lehčí fáze. Lehčí v tom smyslu, že to postupovalo, naštěstí dobře a pořád jsem měla před sebou, co se bude dít dál. Na konci roční léčby jsem se ocitla ve stavu, kdy mi říkali, že jsem zdravá, ale já jsem se cítila zdecimovaná léčbou a strachem z toho, co dělat a co nedělat, aby se mi rakovina nevrátila.“

Co tedy pomohlo s dalším nastartováním a návratem do pracovního života? „Metoda pokus – omyl. Testování svých vlastních fyzických možností. Když jsem si byla schopná vydefinovat jaké podmínky pro práci potřebuji a co jsem schopná zvládnout, přišla i vhodná pracovní nabídka, která mi umožnila pracovat z domova a postupně nabírat síly.“

Ale to byla ještě stále sféra finanční. Kdy přišel obrat k práci s lidmi v osobní rovině? „Nemoc přinesla mnoho dobrého. Proto na tuto dobu nevzpomínám jako na utrpení. Potkala jsem spoustu úžasných lidí. Zkoušela jsem si pomoci vším, co mě upoutalo. Ale co opravdu zafungovalo nejvíc a u čeho jsem zůstala je práce lektorek metody J.I.H. Učily mě postupně vnímat a cítit co se ve mně skutečně děje, jaké mám k životu postoje, na co kladu důraz. Nastoupila jsem cestu životního koučinku, tak pravdivého, a tak láskyplného, že pokud se tomu člověk otevře, tak se mu v životě uleví a uzdravuje své každodenní fungování.

Prvotní záměr byl hlavně pomoci sama sobě. Ale zaujetí tímto způsobem práce mě dovedlo i k velmi intenzivnímu lektorskému tréninku. Rozhodla jsem se pro život a jeho objevování. Pracovní změna přišla o něco později. Okouzlila mě síla bylin, aromaterapie a práce metodou J.I.H. s dalšími lidmi. To byl zásadní zlom. Všechno mi do sebe najednou začalo zapadat. Rozhodla jsem se jít na volnou nohu. Po nějaké době jsem si uvědomila, že se chci věnovat osobnímu rozvoji a kurzům pro dospělé,“ vzpomíná Jana na začátky své seberealizace.

Děti v jejím životě

„Vždy jsem cítila, že děti do mého života patří a nepochybovala jsem o tom. Větší problém ale byl v tom, že se nedařilo mít děti vlastní. A to pro ženu není lehké překročit. Upřímně, trvalo to roky. Roky trápení, toužení, pokusů. Nepodařilo se. Někdy s námi má prostě život jiný záměr, než si paličatě myslíme. Musíme se jen smířit s tím, že to může vypadat úplně jinak. A to se naštěstí povedlo. Zcela přirozeně se mé pracovní zaměření otočilo i směrem k dětem. Začala jsem s kolegyněmi pořádat příměstské tábory, ale šla jsem ještě dál, a to ke kurzům Školy života pro děti. V této oblasti jsem jako ryba ve vodě, a vnímám, že kurz přináší dětem uvolnění a rozvoj v mnoha směrech. Daří se naplňovat prvotní záměr, že děti jsou klíč k uvolnění komunikace v rodinách. A to se opravdu daří. Děti skutečně přivádějí postupně i rodiče do kurzů osobního rozvoje.“

Vše tedy nabralo správný směr. A jaké má Jana další plány? „Prozatím byly aktivity pro děti a rodiče oddělné. Moje další meta je zaměřit se na společné akce a rozvojové kurzy. A také založení rodinného centra. Další záměr je vše více a více propojovat i s aromaterapií. Vůně dokáže nejen potěšit, ale i ulevit a pomoci k uzdravování. Způsob práce cítěním a vnímáním jde uplatnit ve všem.“

Začni správně

A co vedlo Janu k dětem z dětských domovů? „Vždycky mě zajímala práce s dětmi z dětských domovů, byla jsem i s některými v kontaktu. Rozhodla jsem se proto zapojit do mentoringového programu organizace yourchance, který se symbolicky jmenuje Začni správně. Celé to funguje tak, že vám přidělí mladého člověka, který odešel z dětského domova a sám požádal, že stojí o to, mít v životě parťáka – tzv. mentora. Zastávám názor, že kdo si řekne o pomoc, tomu je důležité dát šanci. První setkání s Terezou bylo zvláštní. Bylo to skoro jako rande naslepo. Nevěděla, jsem koho, mám očekávat. Když jsem pak na schůzce viděla mladou slečnu, která byla nesmírně mlčenlivá a zaražená, trochu jsem pochybovala, jestli to spolu zvládneme,“ líčí první setkání se svojí svěřenkyní (odborně se nazývá mentee, pozn. red.) Jana.

Život s Terezou

Pomyslně si tak pod svá křídla vzala dvaadvacetiletou Terezu, která ve svých mladých letech prošla řadou těžkých zkoušek. Do dětského domova přišla ve dvanácti letech, později si ji nejstarší sestra vzala do pěstounské péče, ale došlo k mnoha problémům, a tak se Tereza v šestnácti letech na vlastní žádost vrátila do dětského domova.

„Když jsem s Terezkou začala pracovat, bydlela už sama a pracovala v domově důchodců jako ošetřovatelka. V praktických oblastech funguje velmi dobře. Jejím hendikepem je hlavně to, že je velmi uzavřená a bojí se kontaktu s novými lidmi. Hodně jsme si povídaly o tom, že ji nikdo v těžkých chvílích nevěřil. Neměla žádného parťáka, který by ji podržel a zastal se jí. Všechno bylo jen na ní.“

Jana s Terezkou.

Jak se tedy podařilo Janě získat si Terezinu důvěru? „Zpočátku jsme občas zašly na kafe, povídaly jsem si. Nikdy jsem z ní nic nepáčila. Vždy jsem nechala další krok na ní. Pro mě je velmi důležité vidět, že lidi, se kterými pracuji, chtějí věci měnit a posouvat. I když třeba nevědí jak. Navíc mi přišlo přirozené zatáhnout ji do svého života. Povídat si s ní o tom co řeším já a na základě čeho se rozhoduji. Později jsem jí nabídla se účastnit našich kurzů, i kdyby byla jen jako pozorovatel. Ale postupně se začala sama zapojovat. Na našich kurzech měla šanci se potkat i s jinými lidmi, kteří mají také s něčím starosti. Je tedy dobře vidět, že v tom člověk není sám,“ popisuje svůj mentorský přístup Jana.

U mentoringu totiž není žádoucí, aby mentor svého svěřence vodil za ruku a říkal mu, co je pro něj dobré. „Ukazuji jí, v čem se angažuji, na ní je, aby si vybrala svoji vlastní cestu. Hodně si povídáme o vztazích, protože to je její největší úskalí. Proto jsem jí vzala i mezi své přátele, aby se mezi nimi stále cítila bezpečně a postupně se osmělovala. Nemůže ale žít můj život, musí si uspořádat ten svůj. Aktuálně třeba mluvíme o tom, jestli bude dál pracovat v domově důchodců, což je pro mladou slečnu velmi náročné, nejen fyzicky, ale i psychicky,“ dodává Jana.

Během roční spolupráce byly i okamžiky, kdy Jana viděla, že Tereza potřebuje víc než jen povídání s ní. „Jeden čas měla Terezka problémy s příjmem potravy, nechtěla jíst, tak jsem zakročila jako rázná máma a nasměrovala jí k lékaři, aby se celá situace řešila a celkově zlepšila, což se podařilo.“

Lítost nepomáhá

A co role mentorky přináší Janě? „Radost, že se Terezka za ten rok, co se známe obrovsky posunula. Je vidět, že na sobě zamakala a mám pocit, že jí dochází, že pokud se bude stále zabývat tím, jak s ní život v dětství zatočil, tak si nebude tvořit jiný a hezčí život v dospělosti. Je to velká zkouška i pro mě. Čas od času si musím i já položit otázku, jak pokračovat, aby mi v pozici mentora bylo stále dobře. Jednám s Terezkou na rovinu, o totéž žádám i ji. Slíbila jsem jí hned na začátku, že jí nebudu litovat, tím jí nepomůžu. Můžu jí jen podepřít, když se bude cítit sama a ztracená, když nebude vědět, jak co zařídit, když bude potřebovat slyšet jiný názor. Svůj život má ale ve svých rukou. Jsem ráda, že jsem tuhle holčinu vzala k sobě do party,“ zakončuje s úsměvem naše povídání Jana Urbanová.